Vyprávění kaštanu
Zdravím vás, moji milí přátelé, co jste mě navštívili.
Stojím tu u domu dobrých pár desítek let. Ptáte se, kdo se tu ozývá? Dobrá, představím se vám. Jmenuji se Jírovec Maďal, ale všichni mi říkají Kaštan. Mám i vznešené latinské jméno, ale tak mě nazývají jen botanici.
Nejraději mě mají děti, hlavně na podzim, kdy moje malé kaštánky opouštějí rodnou náruč. Poznal jsem mnoho generací dětí. Byly tu děti a děti jejich dětí a všechny jsem měl rád. Byl jsem jejich úkrytem, důvěrníkem i přítelem.
A to všechno má brzo skončit. Zbývá mi necelý rok života, ne proto, že bych byl nemocný, ale protože zacláním dalšímu rozmachu. Má tudy vést cesta a já jim překážím. Nevím, jestli je to pravda, ale šeptají si to.
Byl jsem zasazen během druhé světové války, brzy poté, co se postavil dům. Jeden nájemník se rozhodl, že kolem celého domu vysází stromy, takže společnost mi dělá mnoho třešní, švestka, jabloně, hrušně a kdysi tu stával i ořešák, ale před lety vyschnul smutkem. Bylo mi to tenkrát moc líto. Měl jsem ho rád.
Vyrostl jsem z nich nejvýš, byl jsem vyšší než barák a když z hor vál studený vítr, svým tělem jsem ho bránil před poryvy. Za hezkého počasí jsem viděl nejen nejvyšší horu Beskyd, ale také Jeseníky. Je tady moc hezký výhled
Ale co jsem měl nejraději, byly dětské hlasy. Byl jsem hrdý, když jedno čtyřleté děvčátko prohlásilo, že jsem první strom, na který vylezlo. A dalších několik let neminul den, kromě zimy, kdy by na mě nevylezla. Říkali mi raketa a měli tu obývací pokoj, kuchyň, ložnice a řídící kabinu. Byl jsem jejich světem, kde nebyli dospělí.
Rád jsem ji nosil na svých větvích, neboť mě objímala, hladila a svěřovala mi svá tajemství a nikdy mi neublížila nožem ani ničím jiným. Častokrát si do mé koruny vynesla nějaké jídlo, ovoce ze zahrady a pak se smála tomu, že jí nemůžou najít. Nebo sedávala dole pod stromem i s kamarády a povídala si. Strávili jsme spolu hodně času.
Ale vyrostla, stejně jako vyrostly děti před ní i děti po ní. Začalo to nenápadně. Zezačátku chyběla sem tam den, později jsem jí dělal společnost jen jednou týdně. Vyprávěla mi různé zážitky, ale mě bylo smutno po tom prostém dětství, kdy ji ke štěstí stačil hezký den, pár mých větví a nějaké to ovoce. Čas utíkal rychle i pro mě.
A pak už chodila jen sem tam. Vždycky si našla chvíli čas, aby mě pozdravila. Bylo mi těžko u srdce. Už tady nezaznívá dětský smích, snad jen na podzim přilákám pár zbloudilých dětí. Stárnem, i když mám pořád dost síly, už to není tak hezké jako kdysi. Asi je to tím, že se cítím strašně opuštěný. A já tolik toužím po tom cítí lásku lidí.
Nedávno zase přišla … po hodně dlouhé době, objala mě a pošeptala mi, že doufá, že mě neskácí, že nějaká dočasná silnice přeci nebude stát na mém místě. Tekly ji slzy.
Nevím, jak to dopadne, ale tohle mě dojalo. Nezapomněla na mne.
Cítím smutek.
Cítím beznaděj.
Cítím, že jste se mnou.
Cítím, že mám stále naději.
Že tohle byl jen špatný sen.
Nechce se mi zbytečně umřít.
Rád mám vítr, šustící v koruně.
Přináším stín, když slunce praží.
Svou hrdost já nosím vzpřímeně.
Když kolem zima všechno mrazí.
Dejte mi smích a úsměv na tvářích.
A já dám svou svobodu na oltářích.
Padnu tu za vlast, když budete znát.
Že jsem vás všechny měl hrozně rád.