Čekej do tmy!

Kostnaté ruce opětovně rvou vlasy. Nehty, otrhané od drásání zdí, tě bodají do nohou. Po celém těle přejíždí mráz.Díváš se do tmy a její obsidiánově chladná náruč tě objímá. Už se jí nebojíš. Ani zvuků, které ji doprovází. Těch, kvůli nimž jsi nemohla první týden tady ani usnout. A kdybys nepadla únavou, nespala bys do teď. Nevíš, jak dlouho tu jsi. Ve tmě člověk ztratí přehled o čase. Nepoznáš ráno, poledne ani večer. Jen víš, že se jednou za den do tvé tmy prodere záblesk světla. To je doba, kdy ti Pan Osud nosí jídlo. Ano, Pan Osud. Tak si říká tvůj věznitel. Nebo zachránce? Každý den krajíc chleba a sklenice vody, nic víc… Všechno, co se ti venku zdálo tak důležité, ve tmě ztrácí význam. A ty čekáš. Čekáš, ale nevíš na co! Nemáš přání, sny a skoro ani...