Z paláce Šalamounova: Krajina lesů
S restaurováním dalšího svitku pomáhala Gabriela Grodin. Byla noc. Temnou postranní uličkou, jen slabě ozářenou svitem měsíce, se mihl stín. Tiché kroky se zastavily až u jedněch dveří. V téhle uličce jich bylo několik. V celé čtvrti pak spousta. Za takovými dveřmi v takovýhle uličkách žili lidé, jimž osud, štěstí nebo zkrátka někdo jiný v životě nepřál. Mnoho z nich žilo představou, že tohle je jen začátek. Věřili že se jednou budou mít lépe a vybřednou jednou provždy z toho bahna. Jenže dny ubíhaly, roky plynuly a lepší život, ve který tak doufali, se jen víc a víc vzdaloval. Pak se ti,co si nevzali život, vzdali svých snů a zatrpkli vůči všemu a všem. Falešná vidina lepšího života jim vzala šanci radovat se z toho mála co v životě měli. Upoutali se k...
Pošetilost
„Kdo ví, zda není život umíráním a smrt životem.“ Euripidés Již odmala jsem o ní slýchala. Všichni si o ní vyprávěli a jejich slova byla pronášena s takovou posvátnou úctou, až mi z toho často běhal mráz po zádech. Přitom to bylo tak ubohé. Co je na tom vlastně fascinovalo? Myslela jsem, že to nikdy nepochopím. Jak šeredně jsem se ale zmýlila… * * * „Pospěš si, Evellyne,“ šeptla naléhavě má nejlepší přítelkyně. Znaveně jsme šplhaly vzhůru po skalním útesu, abychom spatřily to, o čem svět tolik mluví. Navzdory tomu, že na druhé straně útesu mělo být rozbouřené moře, se kolem nás vznášelo podivně nepříjemné ticho. Pouze přerývané oddechování mne a Arkády, mé věrné kamarádky, se linulo ztichlou noční krajinou. Bála jsem se, že nás...
Šok pro Kláru 3.
,,Opravdu nevím, jak se na to bude tvářit maminka, protože jsme slíbili, že pojedeme všichni. Nemá takové změny vůbec ráda, vždyť sama víš.“ ,,Pomůžu s obědem a nějak z toho vybruslím,“ usměje se. ,,A ty opravdu nechceš vidět svůj budoucí domov?“ směje se teď ve dveřích maminka, pobavená představou, jak ji dcera oblbuje. ,,Alena je přednější,“ pronese vážně Klára. ,,Jak myslíš,“ pokrčí mamka rameny. Klára utírá poslední talíř. Uloží ho do skříně a už spěchá do svého pokoje. Co si má vzít na sebe, ptá se v duchu. O pět minut později už vychází ven ve svých starých džínách a novém značkovém tílku. Přes sebe si hodila džínovou bundičku v barvě džín. Venku je ještě chladno, ale Klára to vůbec nevnímá. Vlastně nevnímá vůbec nic. Přesně v...
4. kapitola – Začátek něčeho nového
„To bude dobrý,“ políbí mě na čelo. To mě docela zarazí. „Můžu vstát?“ podívám se na něj. „Máš dost síly?“ usměje se. „Zdá se, že dlouho ležet nevydržíš.“ „Ležela jsem měsíce doma,“ směju se s ním, „mohla bych si to tu prohlédnout?“ „Provedu tě.“ Pomalu vstávám z postele, ale potřebuji trochu pomoct a tak mě podepře. Opřu se o něj a postavím se na vlastní nohy. Sice se mi trochu motá hlava, ale to mi nevadí, chci si to všechno projít. Belhám se vedle něj, občas mě musí podepřít a u toho mi ukazuje jeho nádherný a obrovský zámek. Potom mi ukáže můj pokoj. Je v něm postel s nebesy, stůl se židlí, křesla, obrovská skříň se zrcadlem, kde bych se klidně mohla ztratit, jak je velká, a...
3. kapitola – Poslání
Druhý život dán ti byl, nepromarni ho, jinak by ti jed v krvi opět zbyl… „Já jsem Aranthela,“ představí se žena, „a tohle je můj muž Hindus,“ ukáže na toho muže, co na mě mluvil tak příkře. Usměji se. „Jde o to, že se ještě nic takového nestalo,“ pokračuje žena, teda Aranthela. “A co se mnou teď bude?” ptám se a čekám, co mi řeknou, protože nevím, co mám od nich čekat. “Zůstaneš u mě,” usměje se Irelan. Nevím, kolik mu je, ale víc jak 20 let mu nebude. Jsem hodně unavená, asi ty příznaky všechny ještě nejsou pryč. “Jsem unavená,” přiznám se. Zdá se, že jsou docela chápaví, jdou pryč. Irelan mi popřeje dobrou noc a pak si sedá za psací stůl, kterého jsem si vůbec nevšimla, a začíná se...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
