Šátek
Raven Whiteová Bylo deštivé poledne, nebo snad odpoledne, zrovna takové utahané a ušmudlané, jako odpoledne středeční. V jednom malém kadeřnictví za recepcí se nad knížkou krčila mladá dívka s černými, očividně barvenými dlouhými vlasy s extravagantním sestřihem. O kousek dál postával její kolega a kouřil cigaretu ven z okna, ale přesto dovnitř uteklo pár obláčků šedého dýmu.„Nechceš toho nechat?“ zeptala se otráveně dívka a zaklapla knihu a trochu se z kouře zakuckala. „Ale jo,“ típnul cigaretu tázaný, „ale co za to?“ „Nic, víš přece, že kouřit je tu zakázaný. Díky mně nedostaneš pokutu. Ale můžem si třeba povídat…“ pokrčila rameny dívka. „Ale Niko, není to málo?“ usmál se její společník a zády se...
Záhadné zjevení
Petronie Smith V některých malých vesnicích se traduje, že mají svá vlastní strašidla, duchařské povídky a tajemné záhady. A já bych vám chtěla vyprávět právě jednu takovou báchorku, která se možná stala a možná ne, záleží jen na člověku jestli jí bude věřit nebo ji bude pokládat za snůšku nesmyslů a pouhých lží.Tak tedy, náš příběh se měl odehrát za jedné prosincové noci. Sníh se snášel k zemi v hustých závějích, venku mrzlo jen to praštělo, mráz maloval na okna krásné obrazy a právě v této chvíli se vracel domů jistý mladík. Měl za sebou úspěšný den, takž si vesele pohvizdoval a vůbec nedbal na krutou zimu. K vyhřátému domečku to měl ještě kus do kopce, takže přidal do kroku, aby cestu ušel co možná nejdřív. Strašně toužil povědět rodičům, co skvělého se mu...
Lásko, už nejsi nejkrásnější!
Raven Whiteová A ze zrcadel se snesl stín, stín plný zlatých jeřabin… V jeřabinách je čas skryt, proto, aby zbylo pouze – snít. To bylo nádherné místo. Stará lavička pod jeřabinou, kolem kvetly bílé lilie a žluté růže, na staré soše, na které již nebyly patrné její původní tvary, sedali holubi – a vytvářeli tak bizarní sousoší šedých siluet. Na rameno jí sedal Havran a snášel jí do dlaní ty zlatooranžové jeřabiny. Nebe ovládl soumrak a červené slunce.Dnes ale bylo zataženo a venku padaly kapky deště tak velké, že o okapy a okenní skla vytvářely prapodivné a tesklivé hudební kreace. Ona seděla naproti mně, občas se na mě smutně usmála a nebo uskrla ze svého šálku pravého černého anglického čaje. Když na dně hrníčku zbyl už jen čajový škraloup,...
Vzpomínka
Janel Weil Paprsky odpoledního slunce se odrážely na vodní hladině a vysílaly směrem k nám záblesky světla. Voda byla příjemně teplá, mezi stromy se proháněl lehoučký letní vánek. V té době jsme byly na počátku a věřily, že náš život je ještě celý před námi. Že budeme mít ještě dost času na všechno, co chceme uskutečnit. Vždyť se to tak říká, ne? Vždyť každý tvrdí, že mladí nemají starosti a všechno jim leží u nohou. Měly jsme snad v tom krásném letním dnu důvod nevěřit?** Stála jsem na startu. Ten den, kdy na mém dortu hořelo osmnáct rovných svíček, se přede mnou konečně otevřel ten závod na dlouhou trať, jež se jmenovala život. Věděla jsem, že startovat můžu jen jednou a musím to zvládnout na první pokus. A když jsem se na písknutí odrazila z bloku, věděla...
Říkali jí Louis
Gita Hrdličková Říkali jí Louis, prý pocházela odněkud z Lille nebo Termoilles, ale málokdo o ní věděl něco víc. Introvert, řekla by moje maminka zkažená časopisy o psychologii, ale podle mne na ní víc sedělo „pošahanej cvok.“ Alespoň ji tak titulovali moji drazí spolužáci. Vážně, člověk může mít smůlu na telecí nebo slepičí třídu, ale soukromá škola pro děti bohatých byla v tomhle ohledu vyloženě kanál.A tak bylo docela záhadou, co tam dělala Louis. Povídalo se, že je její táta velké zvíře v podsvětí a že ji k nám uklízí, aby byla stranou a nepletla se mu pod nohy, ale na druhou stranu: taky se povídalo, že své prachaté rodiče (povoláním pohřebáky) odkráglovala a žije si na vysoké noze, protože jako jediná dcera všechno dědí. Telecím a slepičím...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
