Vzpomínka

Janel Weil

Paprsky odpoledního slunce se odrážely na vodní hladině a vysílaly směrem k nám záblesky světla. Voda byla příjemně teplá, mezi stromy se proháněl lehoučký letní vánek. V té době jsme byly na počátku a věřily, že náš život je ještě celý před námi. Že budeme mít ještě dost času na všechno, co chceme uskutečnit. Vždyť se to tak říká, ne? Vždyť každý tvrdí, že mladí nemají starosti a všechno jim leží u nohou. Měly jsme snad v tom krásném letním dnu důvod nevěřit?

**

Stála jsem na startu. Ten den, kdy na mém dortu hořelo osmnáct rovných svíček, se přede mnou konečně otevřel ten závod na dlouhou trať, jež se jmenovala život. Věděla jsem, že startovat můžu jen jednou a musím to zvládnout na první pokus. A když jsem se na písknutí odrazila z bloku, věděla jsem, že běžím správným směrem.

**

Z nohou jsem rychle skopla nepohodlné lodičky a zhroutila se do křesla za dveřmi. Další náročný den v práci ze mě vysál veškerou energii, ale přesto jsem se cítila spokojeně. Přinášela jsem lidem to, co si přáli a uměla jsem na jejich tváři vykouzlit úsměv. Vedla jsem si prostě dobře a uměla se pochválit.

„Je tady někdo?“ Čekala jsem, že se ozve Michaelův hlas odněkud z domu, ale všude bylo ticho. Trochu mě to překvapilo, ale na druhou stranu i potěšilo. Konečně si po dlouhé době udělám čas na sebe. Líně jsem se zvedla a zamířila do obýváku. Dveře rohové skříně byly pootevřené a tak jsem je musea zavřít. Na zemi ležela fotografie. Lesklá a barevná jako toho dne, kdy jsem ji viděla poprvé. Musela jsem se pousmát. Dvě puberťačky válící se na břehu jezera, rozesmáté a šťastné. Já se ta cítila dodnes, ale jak na tom byla Nataša, to jsem neměla tušení. Ten den, kdy jsem našla fotografii se ve mně něco zlomilo a mně konečně došlo, jak moc mi chybí. Musela jsem s ní zase mluvit. Snad to nebude tak těžké.

**

Kap.

Kap.

Kap.

Nedotažený kohoutek. Kapal už několik hodin.

Ji to nemohlo vyrušit. Nebyla tady.

S otevřenýma očima odplula do světa snů a příběhů. Do světa, který byl před ostatními uzamčen, do kterého mohla vstoupit jen ona sama. Už nerozeznala, co je skutečnost a co sen. Barvy se promíchaly v nevzhlednou patlanici odstínů a ona zůstala uvězněná někde uprostřed.

Kap.

Kap.

Kap.

Bylo to marné. Vířivý hukot kolem ní nemohly žádné kapky prorazit.

**

„Nataša Černá? Ta tady už dávno nebydlí. Je v léčebně. No, fetovala, nána hloupá. Cože? Ale jistě, můžu vám dát adresu. Chcete si to někam zapsat?

**

Pospíchala jsem nemocniční chodbou. Ve svém právnickém kostýmku jsem se tady cítila trochu nepatřičně, ale když jsem se jednou rozhodla, nemohlo mě nic zastavit. Ošetřovatelka mě dovedla k dveřím na konci chodby. Teď už to bylo jen a jen na mně. Byla jsem to totiž právě já, kdo se rozhodl navštívit svojí bývalou nejlepší kamarádku i s hrstkou bývalých spolužáků, když jsem se dozvěděla, jak je na tom špatně. Přemýšlela jsem, kde byla ta chyba. Proč můj start po sfouknutí všech svíček na dortu vyšel a Natašin ne. Kdo za to mohl?

Pohlédla jsem na spolužáky, kteří mě doprovázeli. Překvapilo mě, kolik jich se mnou do toho šlo. V tu chvíli jsem jim byla tak vděčná. Vzala jsem za kliku a vešla. Můj pohled zaletěl k posteli. Na bílých peřinách tam ležela vyhublá malinká postavička. Nepřítomným pohledem zírala do stropu, nehybná a mramorově chladná. Srdce mi udělalo kotrmelec. Ostatní mě následovali a seřadili se kolem postele v mlčenlivém kruhu. Nikdo z nás nečekal že by Nataša nějak reagovala, ale já to musela zkusit. Vytáhla jsem z kabelky Natašinu fotku. Tu, kterou jsme pořídily při našem společně stráveném dni u jezera. Vložila jsem jí do Natašiny chladné ruky.

„Naty, Natynko, podívej se na to, prosím.“ Nic se nestalo. Ale najednou…Nataša se posadila. Jakoby jí známé oslovení vytrhlo ze spánku. Podívala se na fotku a vstala. „Stála tam mezi námi a snad se usmívala. V rukou držela to, co snad kdysi bylo dívčí tváří žijící na obraze. Avšak úsměv se nesmál, oči vyhasly, duše nedržela pohromadě. Pohled do očí té dívky skýtal trpké porozumění. Byl to obraz jí samé, který zničila.“

**

Nad hřbitovem se vznášela vůně letních květin, které se hromadily na čerstvém hrobu. Horký vzduch nenarušil ani ten nejmenší závan větru. Stála jsem tam, sama a přece s ní. Sbohem, Naty.

Redakční úpravy provedla Janel Weil

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *