Šátek

Raven Whiteová

Bylo deštivé poledne, nebo snad odpoledne, zrovna takové utahané a ušmudlané, jako odpoledne středeční. V jednom malém kadeřnictví za recepcí se nad knížkou krčila mladá dívka s černými, očividně barvenými dlouhými vlasy s extravagantním sestřihem. O kousek dál postával její kolega a kouřil cigaretu ven z okna, ale přesto dovnitř uteklo pár obláčků šedého dýmu.

„Nechceš toho nechat?“ zeptala se otráveně dívka a zaklapla knihu a trochu se z kouře zakuckala.

„Ale jo,“ típnul cigaretu tázaný, „ale co za to?“

„Nic, víš přece, že kouřit je tu zakázaný. Díky mně nedostaneš pokutu. Ale můžem si třeba povídat…“ pokrčila rameny dívka.

„Ale Niko, není to málo?“ usmál se její společník a zády se opřel o stěnu.

„Není, Marco. Hele, třeba ten šátek – ten už je tu pěkně dlouho, viď?“ Nika se zeptala na to, co jí už dlouho vrtalo hlavou. Obyčejně se „ztráty a nálezy“ uklízely do bedny, až se o ně přihlásí a ten šátek už od doby, co nastoupila, visel na věšáku pro kabáty jejich zákaznic.

„Jo, je tu dlouho. Nechala ho tu jedna stará paní a od té doby ho nikdo nedal pryč – ani netuším, proč,“ zahleděl se směrem k věšáku a podle výrazu Marcovy tváře Nika poznala, že se zamyslel. Ten šátek byl vlastně docela obyčejný. Můžete ho koupit na každém rohu, na každé pouti za pár drobných. Na první, druhý i třetí pohled byl stále tak běžný, ale stejně na něm bylo něco tak vyjímečného, co nikomu nedovolilo ho z věšáku sundat a uklidit do ztrát a nálezů. Bylo to přinejmenším divné – a Marco si už poněkolikáté uvědomil, že by se to koneckonců dalo změnit.

„Nakonec, co je mi do nějakého šátku. Nemáš tady nějakou knihu? Dočetla jsem tu svojí,“ píchla do vzduchu prstem směrem ke knize v tmavě modrých deskách.

„Já a knihy? Ani náhodou. Stejně mi to k tobě nějak nesedí,“ konstatoval nakonec Marco a přisedl si k Nice. „Co to čteš? – teda, cos to četla?“

„Ále, to je jenom herbář. Vesměs nic zajímavého, alespoň ne pro tebe.“

„Tak herbář mi k tobě nesedí ještě víc. Čím déle jsi tady, tím více mi připadá, že tě vůbec neznám,“ otevřel ústa v překvapení Marco.

„To víš,“ uculila se Nika roztomile. Pak vzala hrníček a upila z něj trochu kávy „Kolik vůbec je?“

„Čtvrt na jednu, za chvíli přijdou holky,“ odvětil se zívnutím muž a zavřel oči. Nika docela dobře věděla, co v noci dělal. Nechtěla být netaktní, a tak se zdržela nějakých poznámek. Místo toho se zadívala do velkého diáře, kam se zapisovaly objednané zákaznice.

„Máš tu na půl nějakou slečnu, abys nezapoměl. Občas se někam zdejchneš a pak ani nevíme kam,“ zasmála se vesele Nika a uštědřila svému společníkovi štulec do žeber. Ten trochu teatrálně zavyl a odkráčel zkontrolovat, jestli už nejdou „holky“, kterými samozřejmě myslel kosmetičku a manikérku.

Za chvíli se s cinknutím otevřely dveře a vešla vysoká blondýnka s trochu nepořádným účesem, o kterém si Nika pomyslela, že už vážně potřebuje upravit.

„Vítejte, slečno – McGregorová?“ zapíchla prst do diáře.

„Správně, jsem objednaná na stříhání,“ prohlásila slečna a rozhlížela se po recepci.

„Hned Vám zavolám kadeřníka, minutku, prosím,“ omluvila se Nika a zahulákala na Marca, že má práci. Ten hned přiletěl, galantně se slečně uklonil a mrkl na Niku, která se málem udusila v obláčku slečniny dosti vášnivé a vyzývavé vůně.

„Přesně Marcův typ. Musela na sebe překlopit minimálně dvě lahvičky té voňavky,“ pomyslela si černovláska a usmála se takříkajíc pod vousy. Znovu se posadila a znuděně prolistovala svůj herbář, načež se rozhédla po místnosti, jako už tolikrát. Byla tu jako doma. Zrak jí padl na ten záhadný hedvábný šátek.

Zvedla se ze židle a přešla k věšáku, kde se jen letmo dotkla šátku konečky svých prstů, jako by se bála, že jí ten kus látky něco udělá. Rychle ruku odtáhla, ale pak látku vzala do dlaně a šátek z věšáku stáhla. Probíhal jí mezi prsty, jako písek, jako sametové mléko – na dotyk byl velice příjemný. Chvíli si s ním jen tak pohrávala a pak si ho přitiskla na tvář. Voněl tak zvláštně, jako by ho tam někdo odložil teprve před chvílí. Vůně, která z toho šátku sálala, byla Nice velice přijemná. V té chvíli jí problesklo hlavou tolik myšlenek, zakrytých vzpomínek, až jí do očí vyhrkly slzy. Hned se ale vzpamatovala, šátek zručně složila a za pultem recepce ho přidala k ostatním nálezům. Oddychla si, jakoby právě vykonala něco náročného. Poté si s povzdechem zase sedla a zavřela oči.

Po době, která Nice připadala jako věčnost, do haly vrazily dvě ženské, které se vesele smály.

„Ahoj,“ pozdravila je rozespale Nika a pokynula jim na pozdrav. Obě dvě jí to oplatily.

„Dala jsem pryč ten hadr, nevadí – doufám,“ usmála se na ně.

„No hurá, konečně je ten staromódní cár pryč,“ pozvedla koutky její kolegyně s pečlivě upravenými nehty, dlouhými jak nože.

Nika jen přikývla a dál tomu nevěnovala pozornost, protože to už ze salonku odcházel Marco v závěsu za tou slečnou, nyní již pěkně upravenou. Když zaplatila, naklonila se Nika k Marcovi a do ucha mu pošeptala, že má na límci rtěnku a nezapmutý poklopec, na což si Marco šel dát jednu dvě cigarety – samozřejmě odešel si domluvit schůzku s tou slečnou. Hned se ale vrátil, protože venku bylo opravdu hodně deštivo a pravděpodobně nedostal ani slečnino číslo. Nastala stejná situace jako zhruba před hodinou. A tak tam seděli zase oba dva, tak jako na začátku, klábosili o všem možném a čekali na třetí hodinu, kdy jsou objednané další dvě zákaznice.

Znenadání se s cinknutím otevřely dveře a někdo vešel. Nika ani nezvedla hlavu, doufala, že Marco všechno obstará.

„Dobrý den paninko, co si budete přát?“ Nika poznala tón Marcova hlasu, kterým oslovoval zejména starší paní.

„Víte, mladý muži, před několika lety, než jsem odjela do Indie – hihi – jsem tu nechala takový šátek, víte, takový ten obyčejný, ale stejně by mě zajímalo, jestli…“

„Jistě… Niko? Kam přišel? Bezmála před hodinou tu ještě visel na věšáku?“ tázal se směrem na Niku.

„To je náhoda, právě jsem ho uklidila do ztrát a nálezů,“ ozval se tlumený Ničin hlas zpod stolu recepce, kde štrachala šátek z bedny. Když vylezla zpod stolu, naposledy se na šátek podívala. Tolik jí toho připomínal, před lety jeden takový dala mami-

„Mami?!“ vyhrkly jí, dnes už podruhé, slzy do očí a rozmáčely jí černou tužku. A brzo i slzy její ztracené a teď znovu nalezené matky rozmáčely i její srdce.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.