Chladná

Bolest, ticho a zoufalství,
jak porcelánová panenka bez vlásků,
kráčím chodbou bez oken,
nevnímám, kdy noc a den.

***
Moje milovaná dcero,
vím, že píši pozdě.Příliš dlouho jsem váhala. Příliš dlouho jsem se snažila najít slova, kterými bych ti pomohla pochopit. Marně. Neexistuje jazyk, ve kterém se dá vyjádřit veškerá má bolest a zoufalství. Těžko lze vysvětlit ten čin. Nežádám o ospravedlnění. Jestli nad námi bdí Bůh, vyslyší mé modlitby, se kterými každý večer ulehám a ráno se probouzím. Jsou mou jedinou spásou a světlem v tmavé cele. Daň za svobodu.
Chápu, proč jsi se ke mně obrátila zády, rozumím ti a i když budeš odmítat, moc dobře znám ten pocit, který tě často svírá a omotává v pevných smyčkách. Nežádám o odpuštění. Jen bych ráda, abys věděla, že každý můj čin, ať už byl jakýkoliv, byl činěn z lásky. Z lásky k tobě. Nikdy jsem nemilovala a nechránila nikoho více než tebe. Od narození až po tu událost, která nás rozdělila, jsi pro mne byla vším, kvůli tobě jsem žila. Vzpomeň si někdy, prosím. Na chvilku zavři oči a vzpomínej na to krásné, co nás spojovalo. Nechci více, než pár tvých vzpomínek a prosím, nesmýšlej o mně zle, neb sama jsem byla souzena nejtvrdším trestem. Ztratila jsem dceru.
Tvá matka

Na tenký pergamen dopadla drobná kapka inkoustu. Chvilku se přetahovala se zažloutlým papírem až se pomalu vpila dovnitř a zanechala po sobě pouze matný otisk. Bledé, štíhlé prsty zakončené dlouhými polámanými nehty opatrně zašroubovaly víko kalamáře. Dříve mohly vypadat krásně, avšak příliš dlouhou dobu se o ně nikdo nestaral. Stejně jako rozpraskaná kůže na dlaních vyjadřovaly bolest toho, komu patřily.
Do místnosti foukl studený vítr a ledabyle si pohrál s pramínky vlasů kolem útlého obličeje a propadlých tváří. Tmavé prázdné oči nervózně těkaly po místnosti a co chvíli ulpěly na těžkých dveřích. Žena, která seděla za železným stolem, měla podobu přízraku. Ztělesnění našich nejhorších snů a obav. Pohřbena zaživa.
Na tenký pergamen dopadla kapka slzy. Písmeno, na kterém ulpěla, pomalu ztrácelo svou barvu, až zmizelo docela. Nezůstalo nic. Žena opatrně vstala. Židle, jíž odsunula chvějící se rukou, vydala skřípavý zvuk, v prázdné kobce tolik připomínající nářek. Jemně si přihladila k tělu splývavé šaty z rozedrané hrubé pytloviny a stočila hlavu k výklenku ve zdi. Oči přitom upírala do dáli, za mříže, které jí bránily ve výhledu. Jen podle měkkých barev soumraku rozeznala západ slunce. Uzavřená mezi čtyřmi stěnami.
 Otřela si hřbetem ruky tvář a schovala pramen vlasů za uši. Ze stolu sebrala pergamen a s precizností sobě vlastní jej složila do malého čtverce. Zašátrala rukou v šatech a vytáhla z kapsy obálku. Na moment zaváhala. Věděla, že pokud se neodhodlá dnes, pak již nikdy. V rukou držela svůj poslední soud. S hlubokým nádechem vsunula pergamen dovnitř a rychle obálku zalepila, jako by se snad bála vlastní odhodlanosti.  Přešla pár kroků k těžkým dveřím a dvakrát do nich ťukla kotníkem. Jen pár vteřin stačilo k odezvě. Z druhé strany zarachotily klíče a okno zabudované v těžkých dveřích povolilo. Muž, jenž nyní nahlížel dovnitř, měl tu nejodpornější tvář, jakou kdy viděla. Hluboké jizvy po obličeji a kalné oči připomínaly tvář netvora. Podvědomě odvrátila hlavu a teprve po pár nekonečně dlouhých vteřinách si dodala odvahy znovu se otočit. Prostrčila prsty skrze mříže, svírajíc v nich svou obálku. Muž nevydal jediný zvuk. Zdravit tu nebylo zvykem. Chňapl po obálce a lhostejně ji nacpal do kapsy vlněného kožichu. Posměšně zkřivil tvář.
„Tak přeci,“ zachrčel a zabouchl okno do cely. Už neslyšel, jak se tělo mladé ženy sesunulo ztěžka k zemi.

***

„Vánoce, Vánoce přicházejí…“
„Bernarde, prosím tě! … mohl bys dojít otevřít, neslyším vlastního slova, zdálo se mi, že někdo zvoní,“ Claudia se pokusila překřičet falešný zpěv svého snoubence a v duchu zaváhala, zda své ano trochu neuspěchali. Jeho odpověď z chodby neslyšela, ale snadno si ji domyslela. On se vždycky snažil být přehnaně vtipný. Veselou a bezstarostnou povahu zdědil po rodičích.  Možná i tohle byl jeden z důvodů, proč si jej vybrala, aby spolu žili, dokud je smrt nerozdělí. Smrt…
Claudia nejistě zabrousila pohledem k obrázku na krbové římse. Proč jen by měla skládat takový nesmyslný slib? Nestačí samotná láska? Proč ji musí stvrzovat vlastním podpisem? Copak její slovo nic neznamená?
„Miláčku?“ Bernard se vrátil zpět, v ruce držel několik zasněžených obálek. „Mělas pravdu, úplně jsem toho pošťáka přeslechl. Chudák, trochu si v tom mrazu postál, ale na druhou stranu… Claudio?“ Bernard přerušil svůj monolog, neboť si nebyl zcela jistý, zda ho mladá žena zabalená v dlouhém pleteném šátku vůbec vnímá.
Přistiženě sebou trhla.
„Promiň, já jen…“ zadívala se upřeně do krbu na plameny, které olizovaly břízové dřevo. „… jen jsem se zamyslela.“ Otočila k němu tvář a věnovala mu  s přemáháním úsměv. Zabalila se pevněji do světlé vlny. „Přinesl nám něco?“
„Já říkám, že mě neposloucháš, ženská zatracená,“ rozčílil se Bernard na oko, zamával obálkami nad hlavou a obřadně s nimi natáhl ruku ke své drahé polovičce.
Claudia se shovívavě pousmála. Na jeho řeči si zvykle velmi rychle, i když povětšinou neodpovídala. Takovou povahu jsem zdědila po rodičích já, pomyslela si s ironicky, zatímco se probírala došlou poštou. Obálky od přátel s přáním krásných Vánoc, dopis od babičky, úřední dokument pro Bernarda, nějaká malá obálka a … moment!
Claudia rychle hmátla zpět po obálce, kterou založila pod ostatní. Oči jí sklouzly na adresu a vlastní jméno napsané drobným písmem s kudrlinkami. To přeci, zarazila se… Musí se plést!… Ne, jak by jen… Čekala tak dlouho a… spletla ses! poroučela sama sobě. Po tolika letech… ale to písmo! Poznala jej bezpečně. Třeba… snažila se najít nějaké vysvětlení, ale žádné přijatelné ji nenapadlo. Podvědomě cítila, jak se jí motá hlava, bledne. Rychle si přitáhla křeslo nejblíže krbu, aby se do něj ztěžka sesula.
Bernardovi její chování neušlo. „Stalo se něco? Od koho je ta obálka? Claudie, no tak!“ Zatřásl s ní jako s hadrovou panenkou. Vždyť jí připomínala. Světlé vlasy s lokýnkami lemovaly bledé tváře, křišťálově modré oči a jemné rysy. K tomu útlá postava s vosím pasem a dlouhýma nohama. Krásná, ale panenkovská.

***

Neodpověděla mu. Raději pevně sevřela dřevěné opěradlo. Cítila jak se chvěje společně s její dlaní. Zavřela oči, aby přemohla náhlou nevolnost. Celý svět jako by se s ní propadal, vytrácel. Pod zavřenými víčky se míhaly šedivé obrazy, vzpomínky. Dost!
Claudia prudce rozevřela oči a zhluboka vydechla. Hned se cítila lépe. Všimla si, že ji Bernard úzkostně pozoruje, s mírnou panikou ve tváři.
„Nic mi není, v pořádku,“ slyšela sama sebe. „Ten dopis… Bernarde, nech mě chvilku o samotě.“
„Od koho je?“ Jeho naléhání ji začínalo vytáčet, věděla, že drží jen silou vůle. Nesnášela přímé otázky! Nenáviděla vyptávání se!
„Bernarde,“ pravila pomalu s důrazem na každé slabice „Potřebuji být sama. Odejdi… prosím,“ dodala s přemáháním.
„Jak chceš!“ Bernard pokrčil teatrálně rameny, naposledy si Claudii pátravě prohlédl a pak zmizel v chodbě. Claudia si bezděčně povzdechla. Znala konec téhle jejich malé roztržky. Buď se řádně pohádají a poté se budou několik týdnů horečně usmiřovat nebo Bernard sám přijde s prosíkem o odpuštění za své nemožné chování. Tím si byla Claudia jistá. Bernard ji skutečně miloval, odhodlán splnit vše, co viděl v jejích očích. Nyní z nich ale čišel strach a panika. Claudii právě nezajímal její snoubenec ani za mák. To obálka, kterou stále svírala v dlani. Horečně přemýšlela, jak se ji zbavit. Nechce ji otevřít! Nemůže!
Prudce natáhla ruku ke krbu a vysokým plamenům. Zbav se jí! Dělej! Posunula ruku ještě o kousek dopředu, ucítila teplo, které ji hřálo na ruce. Pusť ji! Ač si v duchu přikazovala spálit tu obálku, její prsty ji podvědomě sevřely ještě pevněji. Papír se pod tlakem ohýbal. Stejně prudce, jako svou ruku vymrštila k ohni, ji nyní stáhla zpět do klína. Roztrhla obálku a vytáhla poskládaný pergamen. Celý se třásl, stejně jako ona. Trvalo ještě chvíli, než nabrala sil k tomu, aby jej začala rozkládat. Jeden přehyb, druhý… zbývá poslední a uvidí ten dopis. Ale chce vůbec? Ano, chce. Ve svém životě si již přála mnoho věcí, ale žádnou z nich nikdy tak toužebně, jako rozevřít zažloutlý pergamen.
„Panebože,“ zašeptala Claudia. Dívala se na dopis, na písmo… Jak může začít číst dopis někoho, koho se zapřísáhla nenávidět? Nepatří ke mně, odešla, ona ne, opakovala si tenkrát, snažila se utvrdit ve správnosti svého rozhodnutí. Ale udělala dobře? Co když nemohla jinak? Hloupost! Složila slib! A dodržela jej… dokud nás smrt nerozdělí, tak přísahala.
Ne! Mohla najít jiný způsob. Nebo snad jiný neexistoval? Ten večer… Claudia pohlédla zamlženýma očima na obrázek u krbu. Pamatovala si ten večer do posledního detailu. Vzpomněla si, jaké měla šaty. Vzpomněla si, co večeřely.
Sklouzla očima na první řádky dopisu.
Moje milovaná dcero,
Vzpomněla si, že tenkrát přišel pozdě…
***

„Mami! Mami, já už mám hlad!“
„Vydrž, zlatíčko. Co kdyby sis ještě pohrála? Učesala panenku. Pak mi ji ukážeš, ano? Nějak krásně ji učeš,“ mladá žena s úsměvem zvedla hlavu od pletacích jehlic, pod nimiž se rýsovala světlounce růžová šála a věnovala laskavý pohled malé princezně, která ji netrpělivě poskakovala kolem nohou.
„Panenky jsou učesané. A najezené,“ dodala malá chytře, při tom si na prst natáčela svou vlastní blonďatou lokýnku.
„Claudio,“ matčin hlas zněl jako zvonkohra, se kterou si pohrává slabý vítr. „Co tatínek? Rodina má večeřet pohromadě.“
„Ale on chodí pozdě… a stejně vždycky křičí,“ Claudia se zatvářila ublíženě.
„Je jen přepracovaný. Má nás rád.“
„Skutečně?“ zeptala se Claudia nepříliš taktně a sevřela matku pronikavým pohledem.
„O tom nepochybuji. A pak, dala jsem slib pánu Bohu. Že s tatínkem zůstanu, dokud nás smrt nerozdělí.“
„Ale on,“ další Claudiiny protesty zarazila matka přísným pohybem ruky. „Slíbila jsem, Claudio.“
Poté se opět sklonila k pletení, čímž dala jasně najevo, že debatu považuje za ukončenou. Claudia si protestně odfrkla a s hlavou vztyčenou co nejvýše vyšla důležitě z pokoje. Chtěla tak dát matce najevo svůj nezájem. Nevadí jí, že si s ní nepovídá. Nevadí jí, že ho vzala. Ho? Byl to přeci její otec! Ale ona k němu nemohla najít cestu. Vždycky před ním cítila respekt a poslední dobou i strach. Tolik křičel!
Claudia hbitě vyběhla po rozlehlých schodech potažených červeným kobercem. Po stěnách visely obrazy, které nesnášela. Samé cizí postavy a všechny na ní upíraly svoje oči, tvářily se vážně a zamyšleně. Ve zlatých rámech možná vypadaly vzácně, ale rozhodně ne elegantně, jak tvrdil otec. Kdyby bylo po jejím, všechny by sundala. I ty velké svícny a těžké závěsy kolem vitrážových oken. Ale rodiče její názor nezajímal. Tedy matku ano, křivdí jí, ale ani ona neměla v rodině hlavní slovo. Neměla žádné!
Dubové dveře s mosaznou klikou lehce vrzly a Claudia se protáhla dovnitř, do svého pokoje. Krom veliké bohatě zdobené postele tu stála ještě šatní skříň plná krásných šatů, komoda se zrcátkem a hrací skříňkou na šperky, dřevěný stůl a dvě nad sebou pověšené poličky plné porcelánových panenek, úhledně usazených u čajového servisu. Claudia panenky zbožňovala. Odmalinka dostávala k narozeninám po jedné krásné dokonalé panence, každá měla své jméno a příběh. Nejraději si hrála s Elvírou. Stejně jako ona pocházela z honosné vily a bohaté rodiny, avšak stále jí něco chybělo. Stále nebyla dokonale šťastná, jako panenky, o kterých vyprávěla Claudii maminka pohádky.
„Um,“ Claudia zatáhla za cíp šatů, které si neobratně přivřela ve dveřích a šouravým krokem po perském koberci došla ke svým policím. Opatrně sundala Elvíru a načechrala jí umělé kudrlinky.
Náhle sebou škubla, jako by ji uštkl jedovatý had – v přízemí se rozezněl domovní zvonek. Claudia přeběhla ke dveřím a zaposlouchala se do kroků, které spěšně probíhaly vstupní halou. Následně zaskřípaly hlavní vchodové dveře a…
„No konečně! Taková doba! Co si člověk neudělá sám,“ hrubý basový hlas se rozlehl chodbou a dolehl až ke Claudiiným dveřím. „Jak žebráka by ho nechali stepovat za dveřmi! Koho tu máš!? Musel nejprve zmizet, co?“
„Nikdo tu přeci…,“ tenký ženský hlas se snažil oponovat, ozvalo se prudké třísknutí dveřmi. Claudia se přitiskla ke dveřím.
„Nepovídej! Zatímco já se dřu pro rodinu, ty si sem vodíš bůhví koho! Vlastní manžel je ti už málo!?“
„To je směšné, víš, že bych nikdy…“
„Nikdy bys! Kdepak! Chudinko moje! Neprávem ti vlastně křivdím, je to tak? Nakonec budeš obviňovat ty mě!!“ Rána ze zdola napovídala, že čísi ruka uhodila do botníku. Chvilku bylo ticho.
„To bych si nikdy nedovolila a ty to víš, zbytečně se hádáme, nemá…“ Claudiina matka svou myšlenku dopovědět nestačila, přerušil ji.
„Zbytečně!? Hádat se, protože je mi žena nevěrná, ti přijde zbytečné!? Jak chceš! Jednou ho najdu a tebe…,“ hlas zprudka oddechoval „… tebe nechám pověsit! To ti přísahám! Taková potupa!!“
Kroky zezdola se ozvaly blíže a Claudia rychle odskočila ode dveří.  Zbytečně. Hádající se dvojice se pouze přemístila do přijímacího salonku.
Teprve nyní si Claudia všimla, že svírá Elvíru tak pevně, až jí v ruce zůstalo pár chomáčků lesklých vlasů. Vztekle ji odhodila na zem. Nenáviděla jejich hádky! Vždycky tak křičeli! Hrozně křičeli! Oba? Ne, to přeci ne. Matka nikdy nekřičela. Otec křičel. To on se hádal! Hádal se kvůli takovým hrozným věcem! Claudia moc dobře věděla, že si maminka domů nikoho nevodí. Vždyť tu byla stále s ní. Pro ni. Nechápala, proč ji otec tolik podezírá. Úpěnlivě špehuje a vyslýchá. Odmítal ji pustit z domu, každý večer se vyptával podomního sluhy, kdo přes den přišel. Podplácel jej, aby mu prozradil jména neexistujících milenců své ženy.
Z obývacího pokoje se ozvala rána a tříštění skla. Nejspíš hrnek nebo váza, pomyslela si Claudia v duchu a posadila se na postel. Dělávala to tak vždycky, protože nechtěla zastihnout rodiče rozzlobené. Když byl v ráži, křičel i na ni. Počkala proto, než se hlasy utišily a pak ještě chvilku. Teprve když kyvadlové hodiny  začaly pomalu odbíjet, uvědomila si, že stále nejedla. Na hlad docela zapomněla.
Sesula se z postele, zvedla Elvíru a pomalu sešla dolů, našlapujíc potichu na okraj každého schodu, koberec tlumil její kroky. Nakoukla do obývacího pokoje. Ten obrázek byl déjà vu. Znala jej.
Matka v tichosti prostírala, pokládala na stůl vyleštěný příbor a porcelánové talíře, otec stál u barové pultu se skleničkou v ruce. Koňak vždycky dokázal zahnat trápení a spravit pošramocenou náladu. Konečně zabrousil pohledem ke dveřím, zahlédl svou dceru.
„Claudio,“ roztáhl ruce v náznaku objetí. „Drahoušku! Pojď sem, ani nevíš, jak rád tě vidím. Něco ti povím,“ nabádavě k ní vztyčil ukazováček, zatímco se Claudia odlepila od prahu dveří a dětskými krůčky se k němu blížila. „Ženský, Claudio… ženský jsou mrchy. Všechno ti slíbí, do kostela přivlečou a potom? Leda sypat prachy, to jo… ale ty, dceruško,“ na moment se odmlčel, aby si mohl dolít do prázdné sklenice. „ty budeš jiná, vím to! Tebe si vychovám jinak, holčičko moje…,“ zhluboka si lokl čiré tekutiny a požitkářky zavřel oči. „Dělá z tebe panenku, ona vypadala stejně, ale vzhled klame!“ Promnul pramen Claudiiných vlasů mezi prsty.
„Nemám snad pravdu!?“ Teprve nyní se otočil na svou ženu. Ta pár vteřin mlčela, zřejmě pečlivě zvažovala slova, nakonec jen krátce kývla hlavou a položila na stůl poslední talíř.
„Ovšem.“
Claudia zmateně klouzala pohledem od jednoho k druhému. Slova vlastního otce, která právě vyslechla, jí to příliš neřekla. Proč by měla být jiná? Copak je maminka špatná? Otázek ji na jazyku pálilo více, přesto nic neřekla a raději zasedla ke stolu, na který právě matka položila horkou polévku.
Otec si odstrčil židli v čele a jeho žena usedla proti němu.
„Dobrou chuť,“ popřála téměř neslyšně, Claudia jí stejně tiše odpověděla, otec se napil koňaku. Ticho kolem stolu narušovalo jen tikaní hodin a cinkot příboru.
Pro jistotu Claudia nezvedla od talíře ani hlavu, pouze se soustředila na jídlo a vyčkávala – ticho u nich nikdy dlouho nevydrželo. Ani tentokrát se nezmýlila. Ještě nesnědla ani půl ze svého talíře, když otec praštil lžící o talíř.
„Tak mě napadá,“ začal ironicky klidným hlasem. „Proč se s tím tak vyvařuješ? Hovězí. Který z milenců rád hovězí?“
Claudiina matka také přestala jíst, otřela si ubrouskem rty a podívala se přes stůl.
„Arthure, prosím tě,“ vydechla téměř naříkavě. „Ne před dítětem.“ Claudia konečně zvedla hlavu.
„Proč ne?“ dorážel otec. „Nechceš, aby věděla, že nás všechny podvádíš? Že ničíš rodinu?“
„A dost!“ Matka prudce vstala. „Rodinu miluji a ty to moc dobře víš. A pokud myslíš, že tě podvádím, prosím! Ale mou dceru vynechej!“
„Tvou dceru!?… Slyšíš, Claudio!? Zřejmě patříš jen jí! Brzy popadne hadry, tebe a zmizí!! Odejde! A ty s ní!“ Otec uhodil pěstí do stolu. Příbory poskočily.
Claudia sklouzla pohledem na matku, čekala nějaké vysvětlení, slova útěchy. Nedovedla si představit, že by odešli.
„Pokud nepřestaneš, jednoho dne to udělám!“ Claudia moc dobře věděla, kolik úsilí muselo stát matku vyřknout tahle slova, zrovna teď je ale slyšet nechtěla. Ona nechtěla odejít! Ve tváři se jí odrážel zmatek, který prožívala uvnitř. Najednou si nebyla jistá, že je tu matka jen pro ní. Nikdy přeci neřekla, že odejdou! Vždycky se otce naopak zastávala.
„Slyšíš, Claudio?“ trhla sebou, protože se pozornost stočila na ní. „Slyšíš maminku? Chce mi tě vzít!“
„To není pravda!“
„Ale je!! Celé roky se o to snažíš! Znám tě až moc dobře!“
„Arthure, jak můžeš…“
„Ty jak můžeš! Ničíš rodinu!!“ Otec vstal tak prudce, až se židle s rachotem převrátila, matka podvědomě o pár kroků ustoupila.
„Na rodině mi záleží víc než komukoliv jinému. Tobě naopak…“
„Prosím,“ matčinu obhajobu přetnul dětský tenký hlas. Claudia se váhavě postavila, ačkoliv za velkým stolem nebyl rozdíl téměř znát. „Prosím, nehádejte se…“ upřela na matku lítostivý pohled, přitom v ruce pevně sevřela Elvíru, kterou měla při jídle položenou na klíně. Matka okamžitě utichla, Claudia viděla, že jí to všechno mrzí. Mrzí kvůli ní! Ale ona čekala něco jiného. Slib a ujištění, že je vše v pořádku, že nikam neodejdou, že se jen pohádali, jako tomu už bylo mnohokrát, že se udobří a všechno bude dobré.
Claudii vyvstali na mysli slova, která slyšela, když se dožadovala večeře: Je jen přepracovaný. Má nás rád. Ano, tohle jí maminka řekla. Proč nyní mlčí? Proč!?
„Claudio,“ otec se zhluboka nadechl, jeho tvář zdobily rudé skvrny. Přimhouřené oči naháněly strach. „Nech nás s maminkou o samotě.“
Matka sebou prudce trhla a sevřela do dlaně lem krajkových šatů.
„Ale…“ Claudiin protest vyzněl do ztracena,
„Okamžitě!!“
I když ještě nedojedla a polévka na stole žalostně chladla, Claudia odskočila od stolu a přeběhla ke dveřím. Naposledy se ohlédla, ale otci se raději vyhnula. Teprve když zaklapla dveře, uvědomila si, že večer rozhodně neskončil. Vykázal ji, aby mohl pokračovat. Přes dveře slyšela jeho hlas, dorážení na matku, aby se přiznala. Její odpověď přes proud otcových výčitek neslyšela.
Otočila se a jako v mdlobách vyběhla po schodech do svého pokoje. Prudce zabouchla dveře, přesto se hlasy z jídelny nevytratily. Nyní slyšela oba. Hlasitě se častovaly nevybíravými slovy. I matce došla trpělivost, jindy přecházela roztržky v domácnosti s klidem, tentokrát se však neudržela.
Claudia upustila panenku a přitiskla si dlaně na uši. Skrčila se u země.
Prosím, prosím tě bože, ať už to skončí. Domluv jim, ať se nehádají. Claudia si šeptem opakovala motlitbu, kterou ji naučila maminka. Za oknem svítily hvězdy, v šumu větru se ohýbaly tenké větve mohutných stromů. Prosím tě, dám ti všechny panenky. I Elvíru! Claudia natáhla ruce vzhůru, jako by čekala, že si panenku někdo vezme.
Ze zdola se ozvalo tříštění skla, snad porcelánu a pláč. První slzy. Mezi tím vším vyvstal zvuk dveří, které někdo rozrazil dokořán, následován těžkým dupotem po schodech nahoru, tupými ránami. Claudia hypnotizovala pohledem dveře a kliku, každou chvilkou…
Další rána, tentokrát již na patře. Musela spadnout snad socha, Claudia cítila, jak se chvěje podlaha.
Prosím tě…
Vrzly dveře od pokoje na začátku chodby. Ložnice rodičů. Pláč matky a křik otce  Claudii trhal uši.
„Přestaňte!“ její výkřik odrazily stěny pokoje. Ani si neuvědomila, že opět vzala do rukou Elvíru. Sevřela její vlasy s další vlnou křiku a sténání. Trhla drobnou rukou. Vyklepla kudrlinky ze své dlaně. A znovu. V podřepu a šeru svého pokoje, za zdí a s kulisou hádky svých rodičů, s rozšířenýma očima trhala ty jemné vlásky a pohazovala je kolem sebe na perský koberec.

***

Paprsek slunce donutil Claudii otevřít oči. Ležela na zemi svého pokoje. Ani si nepamatovala, že by usnula. Snad vyčerpáním. Pomalu se posadila a protáhla ruku zkroucenou pod hlavou. Přejela očima podlahu kolem sebe a vykřikla. Po čtyřech se natáhla pro svou dokonalou panenku. Krom zmačkaných šatiček zela prázdnotu Elvířina porcelánová hlavička. Jen pár pramínků se na ní žalostně krčilo, zbytek ležel kolem Claudie a také na jejích šatech. Rychle je ze sebe setřepala a panenku zasunula pod postel. Jak se napřímila, vzpomněla si na předešlý večer. Hlavou jí prolétly drobné útržky – křik a pláč. Otec a matka.
Vyběhla z pokoje . Po pár krocích se zarazila a nevěřícně zírala na tu spoušť před sebou. Všude kolem se povalovaly střípky a drobné úlomky skla, socha, dárek od přátel, ležela na koberci, avšak odděleně. Najednou zaslechla Claudia zezdola hlasy. Stačilo chvilku poslouchat, aby se přesvědčila, že nepatří ani matce ani otci. Ale v tom případě komu tedy? Rychle seběhla schody a nechápavě zůstala zírat na dva muže v modrých uniformách. Každý z nich měl na sobě pečlivě upravenou košili, sako a dlouhé černé kalhoty. Za pasem pouta a zbraň. Claudia váhavě zvolnila krok a nedůvěřivě si je prohlédla. Nelíbili se jí ani trochu. Stejně tak muž v dlouhém béžovém kabátu a směšném rovném klobouku nevypadl o nic lépe.
Konečně si jí všimly. Jen z uniformovaných mužů se otočil a překvapeně zamrkal. „Seržante,“ pronesl váhavě a nespouštěl z Claudie oči.
Muž v kabátu se  také obrátil. Pokusil se pousmát, ale Claudia se spíše lekla. Vůbec se jí nelíbil!
„Ahoj,“ začal a vykročil směrem k ní. Ucouvla.
„Jak se jmenuješ?“
„Claudia, pane,“ šeptla téměř neslyšitelně a očima pátrala po někom známém. Muž jako by její obavy vytušil. Dříve než však stačil něco říct, vyšel ze dveří třetí muž a nebyl sám.
„Maminko!“ Claudiin výkřik se rozlehl chodbou, žena k ní zvedla hlavu. Za řasami se jí třpytily slzy, pár jich stékalo i po tvářích a dopadalo na drahé šaty.
Claudia však byla schopná vnímat pouze pouta na útlém zápěstí. Ten kousek kovu bránil její mamince, aby jí mohla obejmout! A proč jí ten muž svírá za ramena? Proč tu vlastně všichni jsou a koukají na ně?
„Mami,“ zopakovala znovu, tentokrát naléhavěji. Chtěla znát vysvětlení!
„Pane,“ matka se konečně ozvala. „mohu si promluvit s dcerou? Jen chvilku, prosím. Nic jiného už nemám,“ svou prosbu směřovala k muži v kabátu, který pouze krátce přikývl.
„Claudio, pojď se mnou,“ matčin hlas nezněl tak, jak jej Claudia slýchávala každý den. Opatrně přešla chodbu, zatímco jeden z mužů pustil matčino rameno.
Vedla jí do obývacího pokoje. Prázdného. Claudia si mimoděk vzpomněla na včerejší večer, včerejší večeři. Otec tu nebyl. Jistě už brzy ráno odešel do práce.
Matka se posadila do křesla a přitáhla si Claudii na klín. Ta jí prstem otřela slzu.
„Proč brečíš? Co se stalo? A co ta pouta? Kdo jsou ti pánové? Někoho tu hledají? Mami!“
„Mne,“ odpověděla prostě její matka a přivřela oči. Vypadala bledá, chvěly se jí ruce.
„Ti pánové si přišli pro mě Claudio, zavolala jsem je. Claudio, já…provedla jsem něco… něco hrozného…já…“
„Co se stalo!? Řekni mi to!“ Claudiino naléhaní se stupňovalo. Ničemu nerozuměla!
„Claudio, ach…
„Mami!“
„Otec, já… dala jsem slib. Nemohla jsem ho porušit. Ale… nemohla jsem dál. Už ne,“ jejímu horečnému mumlání Claudia stěží rozuměla. Matka sotva pohybovala rty. „Včera jsme se pohádali.“
„Já přeci vím. Křičel na tebe. Ale udobřili jste se, viď?“
Matce vyhrkly z očí další slzy. Z popelavých tváří se vytratily zbytečky barvy.
„Claudio, my… otec… tentokrát jsem se pohádali jinak. Naposledy.“
„Naposledy? Skutečně?“ Claudia nevěřila tomu, co právě slyšela. Znamenalo to snad konec?
„Claudio, otec již není mezi námi… já… já…“ Matka zalapala po dechu. „ Zabila jsem ho. Otrávila.“
Zabila jsem ho… Ta slova bodala stejně jako led. Odrážela se Claudii v hlavě, nevěděla o ničem jiném. Jen ta slova zněla uvnitř jí samé. Zabila jsem ho. Zabila jsem ho. Zabila…
„Jak!? Jak jsi mohla!? Jak!!“ Claudia si ani neuvědomila, že seskočila matce z klína. Stála teď proti ní, proti té ženě, která…
„Řekni, že to není pravda!! Otec je v práci! Řekni, že se vrátí!!“
„On už se…“
„Vrátí!!!“ Matčina slova zanikla v jejím výkřiku. V ten moment Claudii došlo, kdo jsou ti muži čekající za dveřmi. Ta pouta.
„Oni tě chtějí odvést!“ vyrazila ze sebe zděšeně. „Nemůžou tě odvést! Co bude se mnou!? Kam tě odvezou!?“
„Musíš pochopit,“ matka k ní marně vztáhla ruku. „Provedla jsem hroznou věc a zasloužím trest… babička přijede. Za pár hodin je tu kočár, přijedou…“
„Opustila jsi mě!! Opustila, opustila…“

***

„Claudio?
Jsi v pořádku? Zdáš se mi pobledlá.“
Bernard si jí zkoumavě prohlédl a nespokojeně zavrtěl hlavou. Jeho snoubenka seděla v křesle, v rukou držela pomačkaný pergamen a navzdory teplu z krbu se celá třásla. Na jeho otázky nereagovala. Teprve když si před ní klekl a opřel si ruce o opěradla, škubla sebou.
„Poslyš, mrzí mě, že jsme se chytli. Neměl jsem se tolik ptát, byl to tvůj dopis, ne můj. Promiň,“ Bernard jí pohladil po tváři a nasadil co nejmilejší úsměv. Obvykle zabíral, dnes však měl pocit, že něco není v pořádku. Claudia se na něj dívala, jako by jej viděla prvně v životě nebo právě zjistila, že trpí malomocenstvím.
Po nekonečně dlouhé době se napřímila, přitom pevně sevřela dlaň s pergamenem.
„Bernarde,“ doprovázel jí cizí, odosobněný hlas. Vstala a protáhla se kolem něj. Teprve u dveří se zastavila a věnovala mu pohled. „Nic se nestalo.“

***

Bože! Claudia sfoukla nános prachu a odkryla tak holou hlavičku porcelánové panenky. Bože, zopakovala a přitiskla ji pevně k sobě. Po tvářích jí tekly slzy. Stejně jako kdysi… na tu tvář nikdy nezapomene.
Neopustila, zašeptala do ticha dřevěné půdy a tiskla Elvíru. Neopustila…

***

Moje milovaná maminko,
již dávno jsem ti odpustila. Odpusť ty mně, že jsem pochopila příliš pozdě.
Tvá dcera

Muž se zjizvenou tváří a huňatým kožichem položil bílý pergamen na hruď mladé ženy. „Pokoj tobě,“ zašeptal a přiložil hořící pochodeň k dřevěné vatře. Naposledy se pomodlil a s pohledem upřeným do nebe sledoval dým, který zahaloval bezvládné tělo.