Za lepší budoucnost

Blízká budoucnost. Rozhodnutí národa o stavbě amerického radaru na území naší republiky bylo zfalšováno a záhadně se ztratilo. Jak se ovšem ukázalo, americké vládě toto zdaleka nestačilo a postupem času si získává důležité funkce v naší zemi. Někteří politici zastávají jejich názory dobrovolně, jiní k tomu byli donuceni. Situace v běžném životě se zhoršuje. Angličtina vítězí nad češtinou. Kdo chce sehnat dobré místo, musí být spíše Američan, nežli Čech. Lidé se bouří, ale je jim to málo platné, nemají nikde zastání. Tedy… zatím…

,,Odpusťte pane, zhřešila jsem,“ promluvil rozechvělý hlas ženy středního věku k mřížce.

,,Jen povídejte, sestro. Svěřte mi své hříchy, uleví se vám,“ odpověděl kněz již tradičně.

,,Zabila jsem člověka..,“ ozvala se po chvíli žena a tiše vzlykala. Ticho.

O rok dříve

,,Jen pojďte blíž paní! Jen pojďte, nestyďte se a vyzkoušejte náš nejnovější nepřekonatelný výrobek a plod dnešní modernizace!“ V nákupním středisku bylo rušno jako každé nedělní odpoledne a kdejaký obchodníček se snažil mnohdy načerno naplnit svou peněženku ziskem z prošlých výrobků. Mladá dívka s kaštanovými vlasy do pasu zrovna jednoho podvodníčka minula, měla svůj cíl a veškerá odbočka byla nepřípustná. Lehce se uchytnula nad zakřiknutou paní, která se nechala zlákat falešnými úsměvy muže za provizorním pultem, a směřovala dál se svými myšlenkami přeplněným davem. Zjevem se tato dívka nijak příliš nelišila. Vysoká, lehce obtloustlá postava, bledá pokožka, plné rudé rty a čokoládově hnědé oči, to vše jí patřilo. Poslední dobou byste jí zahlédli s mírným zachmuřeným výrazem či posmutnělým úsměvem na tváři.

,,Pomoc!!! Zloděj! Chyťte ho někdo!!!“ ozval se náhle zoufale rozčílený a prosebný hlas zchřadlé staré ženy. Dívka s kaštanovými vlasy pozvedla zrak a spatřila, jak se davem k ní řítí jen další zlodějíček, jakých tu viděla plno kolem. Byla v ní touha zachraňovat, touha pomáhat a nepřekonatelný hrdinský pud, který by snad mohl být označen jindy za odvážný, však tento hraničil téměř s hloupostí. Zastavila se odhodlaná zlodějíčka polapit. V mladíkově tváři spatřila lehké překvapení, jelikož tak hloupý a naivní tu nebyl nikdo, všichni mu šli z cesty.
Dívka na něj upřeně pohlédla.

,,Dej mi tu kabelku!“ řekla mírným, ale pevným hlasem a stále se mu dívala do očí. Vytáhl nůž.

„Jdi mi z cesty, náno!“ vyhrkl mladík podrážděně a vyhrožoval čepelí k ní.

,,Má nůž! Zavolejte někdo polici!“ ozývalo se z davu, který byl sice ustrašený a držel se dál, ale zároveň zvědavý a tudíž přihlížel okolnostem. Podvodní obchodníčci začali při slově policie většinou pakovat stánek. Zlodějíček tikal očima z dívky před ním na dav a přemýšlel co dál. Tímto činem vskutku chyboval, neb muž v hnědé kožené bundě se k němu zezadu dostal, jedním pohybem ho odzbrojil a srazil k zemi. Celá tato akce byla tak rychlá, že ji dívka sotva stihla postřehnout.

,,Nehýbej se, grázle!“ zasyčel odvážný třicátník a držel ho u země. Dívka využila této chvíle, vypařila se do davu a šla dál za svým cílem. Mezitím se muž v kožené bundě naklonil lehce k zlodějíčkovi.

,,To byla ona?“ otázal se koutkem úst. Zloděj přikývl.

,,Adrianet,“ dodal ještě.

Adrianet, dívka s kaštanovými vlasy, se rozhlédla na obě strany klidné uličky šedivých domů. Musela vskutku uznat, že lepší všední místo snad pomalu nelze v tomto městě najít. Sic kousek od obchodního centra, přesto tak dokonale zastrčené. Šedivé mraky nad ní se rozhodly její už dost chmurnou náladu ještě více podpořit a spustily několik kapek, které po chvíli už dívce omývaly bělostnou tvář. Mraky se pletly, déšť jí nijak nevadil. Což se nedalo tvrdit o postarším muži, který spěchal z nedělní práce domů k teplé večeři a téměř holou hlavu si kryl černou aktovkou. Adrianet se zastavila u činžového domu s popisným číslem 16. Naklonila se ke zvonkům, které si snad hrály s dveřmi na to, kdo je oprýskanější. Vytáhla z kapsy své bundy lehce promoklý a zmačkaný papírek s naškrábaným jménem, ačkoliv to bylo poměrně zbytečné, jméno již znala jako to svoje. Zrakem tikala z jednoho zvonku na druhý, až konečně se jí v očích rozprostřelo lehké vítězství. Rozechvělou rukou stiskla krátce zvonek. Ozvalo se zabzučení a tak uchopila masivní kliku dveří a po chvíli vešla dovnitř.

Stoupala po schodech a tlukot srdce se rovnal tlukotu masivního zvonu na kostelní věži, který nedaleko odbíjel večerní hodinu. Jak se jí to zdálo absurdní, jak blízko pravdě byla! Po tolika letech putování a pátrání po své pravdě, konečně byla takřka za dveřmi. Stačilo vyběhnout pár schodů, jen pár schodů a byla rázem u zdroje všeho, na co hledala otázky. Ač nervozita byla značně velká a jen těžko přehlédnutelná, její zvědavost nad ní spolehlivě zvítězila. Musela přiznat ještě jeden pocit. Strach. Strach z toho, že se vše zhroutí. Ačkoliv si prošla již mnoha zkouškami a ze všech vyšla vítězně, s každou novou informací se jí přitěžovalo. Kolik lží ještě na světě existuje a jak krutá pravda bude ta další? Ze všech otázek jí nejvíce tížila snad jedna. Kdo vlastně je….

,,Ano, rozumím… Už je za dveřmi… Rozkaz..“ Žena středního věku s krátkými rudými vlasy a drobné postavy položila telefon a zvedla se ze svého pohodlného křesla. Zapnula ještě ovladačem klidnou meditační hudbu a zamířila ke dveřím, za kterými již stála ona dívka.
Popravdě jí ji bylo líto, ale nebylo jiné cesty. Tak zněl rozkaz. S rozzářeným úsměvem otevřela dveře.

,,Vy musíte být Adrianet!“ zvolala energicky a potřásla si s nervózní dívkou rukou.
,,Nezouvejte se a pojďte dál,“ vyzvala ji a zavřela za ní dveře. Adrianet si na vyzvání sundala bundu a poté s ženou přešla do útulné místnosti s dvěma křesly. Žena jí pokynula, aby usedla a sama tak učinila. Chvíli bylo ticho.

,,Tak jak se dnes máte?“ optala se jí žena s klidným hlasem a milým úsměvem.

,,Já…ani nevím…všechno kolem mě je tak zvláštní…“ odpověděla jí Adrianet a pohled jí utkvěl na akváriu.

,,Povídejte,“ vyzvala jí žena.

,,Bude to znít divně..“

,,A co dnes není divné?“

,,Tohle je extrémně divné… mám pocit…. Jako bych nebyla člověk… nebo ano, ale nějaký zvláštní. Jako bych nebyla obyčejná a měla nějaké zvláštní… poslání…“ pravila Adrianet opatrně a pohled se jí zaleskl jako ostatně pokaždé, když o tomto mluvila.

,,Každý člověk má poslání a každý ho má tak velké, jak unese,“ pravila k ní žena a povzbudivě se usmála.

,,Mívám sny… o zkáze světa… válka….krev… smutek… zlo…všechno hoří…“ pokračovala dívka, neb žena v ní vzbudila důvěru. Po tváři jí stékaly slzy a mísily se se zbytky dešťové vody.

,,Povídejte mi o nich.“ Žena ani nemusela předstírat lehkou zvědavost a zájem. Teď, teď konečně nadešla ta chvíle! Tak napatě na ní všichni čekají. Co by se stalo, kdyby o ní lhala? Bylo jí dívky líto. Jenže co je jeden život, oproti životům miliónům lidí, tázala se sebe sama.
Podívala se s povzbudivým úsměvem na Adrianet. Dívka žmoulala v rukou papírek s naškrábaným jejím jménem a dívala se do rohu místnosti. V jejích očích spatřila bezradnost a trápení. Tak tohle měla být ona. Tenhle chumáč nervů, v jejích rukou měl ležet jejich osud?
Konečně dívka rozevřela ústa a využila jednoho z největších darů přírody člověku, řeč.

,,V jednom snu.. kráčela jsem místy, kde jsem vyrůstala. Všechno hořelo. Všude kolem bylo cítit utrpení a zlo…..a já cítila, že jsem na špatné straně a že tohle se stalo kvůli mně…“ vyřkla Adrianet a mírně jí selhával hlas. Po tváři se jí jako velké perly kutálely slzy. Žena byla chvíli v mrákotách. Poté se vzpamatovala a podala jí krabici s kapesníky. Zazvonil telefon.

,,Omluvte mě, prosím.“ Žena vstala a došla do druhé místnosti, odkud se ozýval řinkot moderní vymoženosti, telekomunikačního přístroje. Mírně rozčílená za sebou zavřela dveře a pozdvihla sluchátko ke svému uchu.

,,To není ona… nastala chyba…“ spustila do telefonu místo pozdravu. ,,Říkám vám, že došlo k záměně, tohle je ta druhá! .. Ne, nepochybuji o Radě, ale říkám, že tohle je ta druhá…!“ Ze sluchátka se ozval ještě příkaz a pak ticho. Naštvaně jej položila, napočítala do deseti, promnula si obličej a poté se rozhodla vrátit zpět k Adrianet v druhé místnosti. Po cestě vzala ze stolku v předsíni nachystanou knihu.

,,Já…. Musíte mě omluvit… Jsem mírně překvapená… Taková čest se s vámi potkat!“ spustila nacvičenou řeč, jakmile došla do místnosti a znovu usedla do křesla naproti dívce. Adrianet se na ní nechápavě podívala.

,,Obávám se, že vám nerozumím?“ řekla tiše k užaslé ženě.

,,Je dosti možná, že ve svých úvahách se nemýlíte. Pakliže máte tyto sny častěji… Máte nějaké záliby, slečno?“ Jen další připravená otázka.

,,Ano, ráda píši v češtině… Já vím, může to vypadat neobvykle na dnešní dobu, ale jednou je to můj rodný jazyk a nehodlám se ho vzdát!“ pravila rozhodně. Byla to ona, žena si tím už byla téměř jistá.

,,Tohle si přečtěte. Knížka Poslání a vyvolení. Poté se můžeme domluvit na další schůzce.“ Usmála se na ni a podala ji onu knihu.

,,Dobře.“ Souhlasila dívka, utřela si slzy a s úsměvem a zvědavostí si knihu převzala.

Ještě na cestě domů si knihu otevřela a začala hltat první řádky. Postupem času začala chápat, že mnohé je pravda. Často se v knize zmiňovala vyvolená. Pátrala, hledala, listovala stránkami. Hledala něco, co hledala celý život. –Dívka mimo dobu, jenž její sny budou určovat budoucnost příštích dnů…. Dívka, která svým darem bude bojovat za lepší budoucnost…-

Adrianet vyhledala více knih od tohoto autora. Šlo jí to těžce, některé našla i po několika měsících. Nakonec si dala dvě a dvě dohromady. Její sny se často po pár dnech plnily, ačkoliv to byly jen drobnosti. Děsila se toho, že i ten sen, o kterém tehdy mluvila na sezení s tou drobnou paní, se splní. Rozhodla se tedy svým darem bojovat za lepší budoucnost.

Jako největší zlo spatřovala utlačování Američanů. Bude tedy šířit jazyk český, jak to kdysi dělal Dobrovský a jemu podobní. Udělá cokoliv, aby zachovala národ, který přes veškeré potyčky a chyby, milovala, aby zachránil svůj domov.

A tak napsala knihu a s pomocí té paní jí vydala. Nakladatel vsadil na skandál a vskutku se rychle rozprodala. Její národ náhle měl někoho, kdo stál v jejich čele. Udělali z ní ikonu, vyvolenou, která měla bojovat za jejich lepší budoucnost.

Po jejím boku stála tiše v ústraní její nejlepší kamarádka, která přes všechno s ní zůstala. Ostatní „přátelé“ ji ze strachu opustili, byli k tomu donuceni povětšinou svými rodiči. Krutá doba vyžaduje kruté činy.

,,Jak jí to jde?“ došel ke skrytému okénku muž v kožené hnědé bundě.

,,Už ne tak dobře, začíná pochybovat,“ odpověděl mu jeho známý, kterého by pár lidí mohlo určit jako tamtoho zlodějíčka, kdyby na ten dávný incident jednoho nedělního odpoledně dávno nezapomněli.

,,Je moc chytrá, dalo se očekávat, že to prokoukne. Jak se daří vyvolené?“ otázal se znovu muž.

,,Dobře, ačkoliv Radu trochu znervózňuje, že občas bývá na očích. Ovšem, který amerikán by předpokládal, že to takhle uděláme?“ oba muži se ušklíbli a podívali se na svého obětního beránka skrz neviditelné sklo. Ve světlé místnosti seděla u stolu dívka s kaštanovými vlasy do pasu a zachmuřeně psala další dobrodružství, které budou číst statisíce lidí a která se při troše štěstí snad i dostane do jiných států a informuje je tak o tom, co se ještě nedávno zdálo jako absurdní sci-fi.

O půl roku později Adrianet seděla ve své limuzíně a četla si noviny. Další vraždy, další spiknutí. Tohle nechtěla. Byla z toho zoufalá. Přestávala doufat v lepší budoucnost. Přestávala věřit ve všechny ty manažery a úředníky, co stáli nad ní a nutili jí nepolevovat.

,,Nečti to, snaží se vystrašit!“ rozkázal jí jeden z rádců a vytrhl jí noviny. Nebránila se. Z její druhé strany jí stiskla kamarádka ruku.

,,Bude to dobré, uvidíš.“ Usmála se na ní povzbudivě. Přikývla a nadechla se. Za pár minut jí čekala autogramiáda, na kterou zrovna jeli. Vraždy se jí ovšem pořád honily hlavou. Tak častý politický trik a manévr. Něco se ti nelíbí? Ohrožuješ společnost? Sbohem, bylo nám s tebou hezky. Zatím sice ještě byla oficiální svoboda, ale jak dlouho? Jak dlouho ještě bude moct psát, jak dlouho ještě bude moct žít? To si kladla za otázku, když vystupovala z auta.

,,Usmívej se, ať tě vidí silnou!“ rozkázal jí opět „rádce“. Všude byly fotoaparáty, záblesky, výkřiky lidí, jeden velký kolotoč, kterému se říkala sláva. To jméno pěti písmen, to jméno značilo ztrátu sebe sama. Byl to znak masivní jednoty myšlenek. Tolikrát Adrianet přemýšlela, kolik lidí vlastně zastává opravdu názory, co píše do svých knih jako do pokladnice. Často to poznala z jejich tváří. Ty zoufalé a nešťastné či vzpurné a odvážné, to byly tváře lidí, se kterými byla zajedno. Když šla po červeném koberci, jakoby vše bylo zpomalené. Jakoby se na ní upjalo milion pohledů a prosilo o pomoc. Pohledy těch lidí, ty mluvily za ně. Ne, tohle nespatřovala v očích svých manažerů, rádců a všech těch okolo.

,,Nesnáším tě! Kvůli tobě mi zabili sestru!“ ozval se výkřik z davu. Ne, takhle to nejde dál. Uvědomila si, než ucítila palčivou bolest v hlavě. Nejdřív ztuhla a snažila si uvědomit, co se to vlastně děje. Poté už s úsměvem padla mrtvá k zemi. Z hlavy jí tenkými pramínky začala téct po kaštanových vlasech krev a špinila rudý koberec.

,,Tak už je po všem?“ zeptal se zlodějíček muže v hnědé bundě, když vešel k němu do kanceláře. Muž vstal a nalil mu sklenku whisky.

,,Mýlíš se. Tohle je teprve začátek,“ pravil k němu s lehkým úsměvem a podal mu sklenku, druhou měl v ruce.

,,Policie to svedla na psychopata, to se dalo čekat,“ pravil zlodějíček a nechápal mužův úsměv.

,,Připijeme si na úspěch,“ pravil muž v bundě.

,,Úspěch? Hrozí občanská válka, tomu říkáš úspěch? Navíc se ukázalo, že to byla pravá vyvolená! Taková obrovská chyba! Rada se tak zmýlila!“ pravil zlodějíček rozčíleně, až se mu sklenka chvěla v ruce. Muž se jenom dál usmíval. Zlodějíčkovi se rozšířily oči v poznání.

,,To nebyla chyba..“

,,Pochopils…“ Dál už jen následoval cinkot skla o zem.

Adrianet se vznášela místy, kde se narodila. Všechno hořelo. Ze všeho bylo cítit zlo a utrpení. Bylo to kvůli ní a ona byla na špatné straně, na druhém břehu či v říši mrtvých, jak by to nazval poeta.

Paní z toho sezení, která jí dala knihu o poselstvích se po návštěvě kostela zastřelila. Zlodějíček skončil v blázinci, poté se čirou náhodou předávkoval prášky, jak se tvrdilo. Narušoval společnost a ohrožoval.

Sekta, která zosnovala akci Vyvolená se po neúspěchu rozpadla a jen jednotlivci dál šíří její myšlenky.

Jen ta čeština nezemřela. Čeští lidé, budou vždy přemýšlet česky. Maďaři maďarsky, Němci německy, Američané anglicky..?