Přijď
„Přijď…“poslední slovo mé milé vlálo po pokoji a já na ní koukal, jako by se měla znovu probrat. Neprobrala se. „Pane Jiří, copak nám to vyvádíte? Vylezte s té skříně!“ Mudlovský lékař se podrbal za uchem a nejspíš přemýšlel, jak mi zabránit neustále lézt dovnitř. „Pane Jiří, hyml, vylezte, vždyť máte alergii na moly!“ vyděšeně vyjekla sestřička, vytáhla mě ze skříně a uložila do postele. Nevadilo mi to. Vše bylo již jedno. Miluji ten pocit, když vcházím do skříně a vím, že právě v ní mohu ukončit svůj život. Můj život, ze kterého vyprchala veškerá láska a odešla spolu s mou milou do říše mrtvých. Pomalu cítím, jak mi puch molů vlézá mezi póry v kůži, ta se začíná dusit, můj nos napuchává a napuchává, tep se zrychluje a...
Jak princezna k bohatství přišla
Příběh, jak také lze nabýt majetku…„Uááááá“, ozvalo se kdesi na stromě. Upír Brkošláp se snesl dolů (Ano, tenhle upír umí létat, je první ze své větve.) a přešlápl si, aby se ujistil, že stojí skutečně na zemi. Byla hustá tma, avšak na jeho tváři se leskly čtyři kapky lidské krve. Zasněně si pomlaskl. Vybral si tentokrát velmi mladou oběť, byla velmi chutná. No, vybral, spíš mu oběť byla vybrána. Každý v okolí věděl, že tu někde žije upír, ale nikdo nevěděl kde přesně. Jednou se Brkošláp rozhodl, že se stane užitečným a vytvoří si svou vlastní agenturu. Taky si něco vydělá a za čas (Nevím jak dlouhý, to se mi nesvěřil.) si postaví svůj vlastní hrádek, kde se stane hrabětem. (Upíři rádi získávají tituly, proto se často zdržují v blízkosti...
Černá růže
Proč uprostřed ledové planiny vykvetla černá růže? Je možné, aby drak uronil slzu? Malý příběh o dívce, drakovi a hladovém vlkovi toužícím po kousku žrádla do huby. Je to příběh nejen o lovu a pomstě, ale i o jemných citech draka a dívky. Rozepjal velká blanovitá křídla. Několikrát s nimi zkusmo zamával a vznesl se do výšky. Náporem vzduchu rozvířil čerstvě napadanou vrstvu sněhu. Neviděla nic. Musela zavřít oči, aby se jí do nich sněhové vločky nedostaly. Když se vše uklidnilo a mohla je znovu otevřít, nikde ho už neviděla. Rozhlížela se po obloze a až na pár bílých obláčků a zářícího rudého slunce na západě, neviděla nic, ani jediný odlesk na jeho rudých šupinách. Zklamání z jeho odletu ji překvapilo. Nemyslela si, že to bude tak bolet, když se jejich cesty...
Z paláce Šalamounova: To ještě měla křídla
Po namáhavých restaurátorských pracích se konečně zadařilo a s radostí vám oznamuji, že první příběh Z paláce Šalamounova je již v naší čítárně. Za jeho obnovu chci poděkovat slečně Janel Weil. Stáli před jedním z obrazů. Maličký chlapec se držel maminky za ruku a táhl ji blíž. „Maminko, maminko, pročpak ta paní pláče?“ Žena se na něj s úsměvem podívala. „Jakpak víš, že pláče? Vždyť není vidět, jak jí tečou slzičky.“ Chlapeček pokrčil ramínky a uličnicky pohodil hlavou. „Prostě to vím. Ale nevím proč. Proč pláče, mami?“ Žena otvírala pusu, aby zvědavému synkovi obraz objasnila, ovšem co chtěla říct, to se už nikdy nedozvíme. Najednou se totiž za nimi objevila mladá dívka, sklonila se k hošíkovi a zašeptala mu do ouška....
Kateřina
Kateřina… Najednou to jméno vypadalo tak cize, chladně, téměř z něj cítila hořkost, s jakou bylo psáno. Nenáviděla ho! Kateřina…Nikdy jí nechtěla být. Nikdo se jí neptal. Vždyť přátelé ji něžně oslovovali Kačenko, Kachno. To bylo tehdy. Dnes už jí nikdo jinak než slečno Kateřino neřekl. Ano, slečno! V tom byl možná ten největší problém. Zatímco její kamarádky byly šťastně vdané, měly děcka, spokojené rodinné životy (tedy až na jednu, ale ta byla zamilovaná až po uši), ona byla ve svých třiceti dvou stále sama. Ještě pořád čekala na prince. Prince, co přijede a odveze si ji do říše snů, do říše, kde se mísí vůně květin a čokolády, do říše, kde stále svítí slunce, do říše bez zla, bez tmy. Bez tmy… Ano, té se bála. Někdy v noci, když ležela a...
To stěží
Ta dáma prokletá, která tu leží. Byla ti přítelem? To stěží. Ona ti vždy věřila, měla tě jediná ráda. A tys ji zradil. Hrál sis na kamaráda. Na přítele, co život dává. Toho jenž má každá žena ráda. Ona ti věřila, teď jen tu leží. Ta jež život svůj ti svěřila. Nemůže uvěřit. Měla tě v srdci svém, to pomalu zmírá. Chce být dále, ale chybí mu víra. Nic nejde vrátit zpět, životem platit. Měl jsi přítele a musels ho ztratit. Teď budeš trpět. To tvým trestem jest. Bud navždy sám. Za falešnou čest. Samotou možná splatíš svůj čin. Ta vražda hrozná však umučí tě – vím. Nebudu litovat samoty tvé. Měl jsi šanci žít. Pouč se z chyby té. Za vše se platí poplatek tvrdý. Ty jsi svůj osud zpečetil krví. Ta dáma prokletá, Už mrtva leží. Dokázals milovat?...
Okamžik jménem život
Jak krátký může být čas mezi životem smrtí? Smrt není konec, smrt je začátek.„Neboj se tvoje dětství ti nikdo nevezme“ zašeptala stará paní malé holčičce. „Ale babi? Proč to říkáš, jako by jsi se loučila?“ „Holčičko moje,“ smutně se usmála. „Musím odejít, ale zůstanu pořád s tebou. V tvém srdíčku, chápeš? Nebudeš to teď mít jednoduché, starala jsem se o tebe dokud to jen šlo. Ale nic netrvá věčně. I my dvě se musíme rozloučit. I když jsme nerozlučné.“ „Babičko, kam jdeš? Nechci, aby ji odešla, mám tě ráda,“ zašeptala šestiletá holčička a tvářičku jí zkropila jediná slza. Nebyla to slza smutku, nýbrž slza naděje. Stará žena naposledy políbila holčičku na čelo a dotkla se šperku na jejím krku. „Na...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
