Polámaná křídla
Střípek poezie od Emmy Lay Sparkové.Na tvrdou zemi dopadla kapka, propila se, až zmizela docela. Nad nebem stáhla se mračna, přikryla padlého anděla. Oči plné bolesti a hněvu, poslední tóny rekviem Melodie hraná beze zpěvu, loučí se se svým životem. Ruce, co v pěst se zatínají, nohy, co marně hledají zem, plameny svíčky skomírají, poslední prosba – poslední tichý sten. Na tvrdou zemi dopadla kapka, krvavá strůžka mezi křídly. Jak bezvýznamná mapka, táhnoucí se pekelnými vřídly. Bílé šaty na cáry roztrhané, na těle jizvy jak rozeklané břehy, ruce ke kříži připoutané, těžkými, kamennými hřeby. Naposledy zvedá hlavu, anděl modlící se za svou spásu. Na krku dřevěný kříž, okolo něj jen matná mříž. Klec, ze které není úniku, kam zavřeli divokého tvora, blíží se...
Z paláce Šalamounova: Láska
Na restauraci dalšího poškozeného svitku, který se podařilo objevit v tajuplném Šalamounově paláci, se podílela Nayren deClair. * Den co den jsem se za sluncem točila. Bouře i krásné dny jsem přežila. Mé sestry, které mě obklopovaly, byly mou jedinou rodinou. A pak přišel ten den. Bylo krásně a slunce na nebi bylo nádherně jasné. Na obloze se neskvěl ani jediný mráček a skoro se zdálo, že je to den jako každý jiný. Ale to jsem se mýlila. Přišel ke mně a k mým sestrám krásný mládenec a krutě nás odřízl od naší matky země, se kterou jsme byly spojeny. Mě a mé sestry svázal do kytice a odnášel nás od našeho domova a od zbytku rodiny. Jsme Slunečnice a proto ani hlásku jsme nemohly vydat. Nesl nás daleko, až k jednomu starému hradu, kde nás položil na zídku spolu s...
Z paláce Šalamounova: Krajina lesů
S restaurováním dalšího svitku pomáhala Gabriela Grodin. Byla noc. Temnou postranní uličkou, jen slabě ozářenou svitem měsíce, se mihl stín. Tiché kroky se zastavily až u jedněch dveří. V téhle uličce jich bylo několik. V celé čtvrti pak spousta. Za takovými dveřmi v takovýhle uličkách žili lidé, jimž osud, štěstí nebo zkrátka někdo jiný v životě nepřál. Mnoho z nich žilo představou, že tohle je jen začátek. Věřili že se jednou budou mít lépe a vybřednou jednou provždy z toho bahna. Jenže dny ubíhaly, roky plynuly a lepší život, ve který tak doufali, se jen víc a víc vzdaloval. Pak se ti,co si nevzali život, vzdali svých snů a zatrpkli vůči všemu a všem. Falešná vidina lepšího života jim vzala šanci radovat se z toho mála co v životě měli. Upoutali se k...
Pošetilost
„Kdo ví, zda není život umíráním a smrt životem.“ Euripidés Již odmala jsem o ní slýchala. Všichni si o ní vyprávěli a jejich slova byla pronášena s takovou posvátnou úctou, až mi z toho často běhal mráz po zádech. Přitom to bylo tak ubohé. Co je na tom vlastně fascinovalo? Myslela jsem, že to nikdy nepochopím. Jak šeredně jsem se ale zmýlila… * * * „Pospěš si, Evellyne,“ šeptla naléhavě má nejlepší přítelkyně. Znaveně jsme šplhaly vzhůru po skalním útesu, abychom spatřily to, o čem svět tolik mluví. Navzdory tomu, že na druhé straně útesu mělo být rozbouřené moře, se kolem nás vznášelo podivně nepříjemné ticho. Pouze přerývané oddechování mne a Arkády, mé věrné kamarádky, se linulo ztichlou noční krajinou. Bála jsem se, že nás...
Šok pro Kláru 3.
,,Opravdu nevím, jak se na to bude tvářit maminka, protože jsme slíbili, že pojedeme všichni. Nemá takové změny vůbec ráda, vždyť sama víš.“ ,,Pomůžu s obědem a nějak z toho vybruslím,“ usměje se. ,,A ty opravdu nechceš vidět svůj budoucí domov?“ směje se teď ve dveřích maminka, pobavená představou, jak ji dcera oblbuje. ,,Alena je přednější,“ pronese vážně Klára. ,,Jak myslíš,“ pokrčí mamka rameny. Klára utírá poslední talíř. Uloží ho do skříně a už spěchá do svého pokoje. Co si má vzít na sebe, ptá se v duchu. O pět minut později už vychází ven ve svých starých džínách a novém značkovém tílku. Přes sebe si hodila džínovou bundičku v barvě džín. Venku je ještě chladno, ale Klára to vůbec nevnímá. Vlastně nevnímá vůbec nic. Přesně v...
4. kapitola – Začátek něčeho nového
„To bude dobrý,“ políbí mě na čelo. To mě docela zarazí. „Můžu vstát?“ podívám se na něj. „Máš dost síly?“ usměje se. „Zdá se, že dlouho ležet nevydržíš.“ „Ležela jsem měsíce doma,“ směju se s ním, „mohla bych si to tu prohlédnout?“ „Provedu tě.“ Pomalu vstávám z postele, ale potřebuji trochu pomoct a tak mě podepře. Opřu se o něj a postavím se na vlastní nohy. Sice se mi trochu motá hlava, ale to mi nevadí, chci si to všechno projít. Belhám se vedle něj, občas mě musí podepřít a u toho mi ukazuje jeho nádherný a obrovský zámek. Potom mi ukáže můj pokoj. Je v něm postel s nebesy, stůl se židlí, křesla, obrovská skříň se zrcadlem, kde bych se klidně mohla ztratit, jak je velká, a...
3. kapitola – Poslání
Druhý život dán ti byl, nepromarni ho, jinak by ti jed v krvi opět zbyl… „Já jsem Aranthela,“ představí se žena, „a tohle je můj muž Hindus,“ ukáže na toho muže, co na mě mluvil tak příkře. Usměji se. „Jde o to, že se ještě nic takového nestalo,“ pokračuje žena, teda Aranthela. “A co se mnou teď bude?” ptám se a čekám, co mi řeknou, protože nevím, co mám od nich čekat. “Zůstaneš u mě,” usměje se Irelan. Nevím, kolik mu je, ale víc jak 20 let mu nebude. Jsem hodně unavená, asi ty příznaky všechny ještě nejsou pryč. “Jsem unavená,” přiznám se. Zdá se, že jsou docela chápaví, jdou pryč. Irelan mi popřeje dobrou noc a pak si sedá za psací stůl, kterého jsem si vůbec nevšimla, a začíná se...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
