Když padají hvězdy
Někdy máme problém vymyslet, jak vypracovat úkol. Jindy je hodina natolik inspirující, že je až líto si zvolit jeden druh vypracování. Slečna Olivia krom obrázku složila i báseň, kterou si nyní můžete přečíst. -*- Uprostřed sametové noci sedíme spolu bez pomoci vjemů co zaměstnají mysl dáváme stále ještě smyl? Sedíme spolu, koukáme nahoru, nebe je plné jasného zázvoru. Hvězdy září, chutnají skořicí, Toť jsou ta naše srdce hořící. Když hvězdy padají, svět se zachvěje, tam kde nebyla, náhle je naděje. Chytni mě za ruku a drž ji pevně, oběma nohama držme se země. Nohy na zemi, hlavu plnou hvězd, tou jedinou nocí nechat se svést. Svítání ukončí protnutí sfér – v tomto okamžiku všechno je...
* Velká Vrbová Halloweenská výzva *
Již potřetí tu bude možnost zapojit se do tvorby společného díla v rámci Vrbové výzvy. A protože jde o výzvu halloweenskou, můžete si být jistí, že to bude pěkně strašidelný zážitek! Ale naše škola je plná odvážných studentů a profesorů, proto věřím, že se ničeho nezaleknete a zúčastníte se ve velkém počtu. -*- UPOZORNĚNÍ!PŘIHLÁSIT SE JE MOŽNÉ POUZE DO STŘEDY 26. 10. 2022! Ne každý ví, co Vrbová výzva obnáší, tak si to pojďme celé zopakovat. Vrba vydá stoslůvku, kterou započne příběh na pokračování. Příběh, který byste měli dopsat právě vy! Co bude vaším úkolem, pokud se rozhodnete zúčastnit? * Dopsat povídku na pokračování. – pokračování bude psáno v komentářích pod úvodní vrbovou stoslůvkou, která bude zveřejněna 31. října. V tu samou dobu bude zveřejněn...
Ples starého obutí
Další báseň z pera slečny Wines je tu pro vás. -*- Na našem dvoře pár starých bot divadlo hraje loutkové. Oděné spoře do rytmu not Tančí jak z báje králové. Netopýr tleská jak komteska kremrolí potěšena. Se sladkou úklonou, ta obuv s dobrými mravy zamává s oponou a loučí se s davy. – – – (Kdo snědl všechny kremrole?!)
Snění
Báseň o lásce, snech a temnotě z pera Morigan Starlight. -*- Ach jak krásné to je, býti zamilován v tento překrásný den. Pod září měsíce a hvězd, kde láska nachází svou oběť. Neboť je to právě láska, která vás dokáže přimět koukat na hvězdy a přát si šťastný konec. Ovšem ne všichni můžeme mít šťastný konec, a tak opět končíme s hlavou vzhůru k obloze, přejíci si ať bolest v našem zlomeném srdci ustane. Ale žádný konec není opravdu konec, a žádné zlomené srdce nezůstane na vždy zlomeným. Proto říkám nikdy nepřestávejte snít, protože nevíte kam vás sny můžou...
O dívce, která neměla ráda knihy
O příběh sepsaný v rámci předmětu Literární seminář se s vámi rozhodla podělit slečna Freya Revees. -*- Zbytečná budova. To říkávala Zoya pokaždé, když prošla kolem městské knihovny. Někdy před ní sedávala celé hodiny a sledovala lidi, jak vchází dovnitř nebo vychází ven. Nechápala, co uvnitř dělají. Co v knihách hledají? ptávala se sama sebe. Zoya se obecně ráda toulala městem. Doma ji nic nečekalo. Rodiče často nebyli doma, a být sama v prázdném bytě bylo depresivnější, než se sama toulat městem. Večer vždy rodičům popisovala, co vše viděla ve výlohách obchodů, a co vše by si přála koupit. „Víš, že to nejde,“ odpovídala Zoye pokaždé máma. A tak se Zoya uzavírala stále více do sebe a své tužby si ukládala hluboko do svého srdce. Kdykoli pak seděla u sebe...
Z úcty k tradici
Druhá báseň z pera slečny Olivie je tu pro vás. -*- Tohle ráno voní po posledním sněhu a kávě a ani dnes nezapomínáš na něhu, tak hravě uzmeš mi peřinu – jediným hmatem – pak vyplatíš mě vrbovým prutem, prý z úcty k tradici. Tradiční ženy nekřičí, jen chtějí básničku tu o pravou o jaru, slepičce a vajíčku. Tak recituješ s úsměvem já si říkám „Čert to vem…“ Stejně ti trochu pohrozím, líbnu tě lehce, pak vstanu, ač k smrti se mi nechce. A ještě v pyžamu, nečesané vlasy dám ti onu kraslici, zástupkyni krásy. Opět, z úcty k tradici, vyrážíš na cestu, já zase k řasence, civilizačnímu gestu. A v té kraslici, jako bych se celá dala prázdná uvnitř, navrch gala. Křehká, křehká...
Popelkám
Čítárna má tu čest představit vám novou autorku – slečnu Olivii Wines – která se rozhodla podělit se s vámi o své básně. První z nich si můžete přečíst níže. -*-Sliby jsou těžké a těžce se nosí jako boty co nesedí a tak tlačí. A sundat nelze je, (ach nejde!) Tak čekáme, co z toho vzejde. A na ty boty nazouváme další a divíme se, že špatně se tančí. Prsty jak baletky do krve – nemohli jsme to splnit – tehdy poprvé? A ty promlčené přísahy – kolik by stálo odvahy vzpomenou si na všechny! A možná proto – slečny diví se – že nesedí jim Popelčiny...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
