Láska
Láska. To slovo každý z nás již určitě slyšel. A asi i zažil. Jsou vždy dvě strany – rub a líc. I láska je má. Tu jednu krásnou, kdy pro vás není nikdo lepší. Chvíle, kdy najdete vzkaz, který vám vykouzlí úsměv na tváři a prozáří celý den. A pak je tu ta druhá strana. Ze začátku schovaná za tou první, objeví se zcela nečekaně. Její čepel se zaryje do srdce a zůstane tam. Nezapomene se ozvat, ať se děje, co se děje. Láska je jako houpačka, jednou nahoře, jednou dole. Ale chemik by řekl, že je to jen chemická reakce.
Krysa ke kryse sedá
Jednou se jedna krysa ocitla kdesi v nějaké síni. Byla plná lidí – žlutých, modrých, zelených, červených, dokonce i fialových. Krysa se vydala na obhlídku. Vzala to okolo stolu s modrými ubrusy, poté se vyšplhala nějaké nic netušící osobě po hábitu na stůl. Tak se stalo, že krysu spatřilo několik párů očí. Někteří majitelé těchto očí začali okamžitě utíkat nebo ječet. Jiní se zase po naší krysce vrhli. Nějaký šťastlivec ji chytil a zdlouhavě si ji prohlížel. Mezitím se síní rozlehl další jekot a ohlušující rány padajících těl. Krysy byly polapeny, vůbec se jim to nelíbilo. Proto se rozhodly hrad podmanit…
Těšení se na studentské kousky
Půlka léta za námi a hradní chodby se již pomalu klepou na příval studentů. Ještě je brzy, šeptám chodbám a zdem, avšak jejich nadšení je tak hlasitě ševelivé, že mne nejspíš neslyší. Nebo možná slyšet nechtějí. Chodby milují vůni studentských nožek, vůni krému na boty i těžký odér týden nepraných ponožek. Jak je zdem smutno bez doteků nenechavých prstíků. Nikdo z nich nestírá myší mozečky. Nikdo na ně nehází žabí sleziny. Co by byl život hradu bez studentů. Jen rozvalina dávno zašlé slávy. Smutek zhmotněný v hromadě kamení. Už aby tu byl školní rok a s ním bujaré to mládí!
Kouzlo kávy
Drabble Rozlepíš oči a posadíš se, přehodíš nohy přes kraj postele a seskočíš. Jak robot se vydáš na ranní rutinu. Vlasy. Zuby. Sprcha. Krém. Nad ničím nepřemýšlíš, je to automatické. Pak ovšem přijde ten moment! Zaliješ kávu vodou. V ten moment se po místnosti začne šířit lahodná vůně, která jakoby probouzí i ten nejzapadlejší koutek pod postelí. Najednou se probereš, smysly zaostří a něco se změní. Nedočkavě naléváš kávu do hrníčku, sedáš si a téměř s úctou do sebe dostáváš první kapky kávy. Je to jak elixír, který zalévá euforií celé tělo až do konečků prstů. Barvy. Radost. Kouzlo jménem káva.
Jaro
Pod pojmem jaro si můžeme představit začínající kvetoucí kvítí, rozseté sněženky, sluníčko vykukující zpoza mraků a to, že se pomalu začíná oteplovat. Ovšem je tomu spíš tak, že jediné, čeho se na jaře dočkáme, je střídání bláta se sněhem. Protože jak sníh roztaje, je z něj bláto. Bláto pak pomalu usychá a co se nestane – začne znova sněžit, a tak dokola. Do toho je ještě zima jako blázen, takže zimní bundy neopustíme. Člověk by si myslel, že se nám snad příroda mstí za to, jak se chováme my k ní, a tak nás nechá brodit se v blátě. Vítej, jaro.
Zima
Většinou, když někdo řekne zima, vybaví se nám sníh. Jenže rok co rok nějak ten sníh postrádáme. Hlavně ve městě. Vesničané si na nedostatek sněhu nestěžují. Byly časy, kdy jsme se museli brodit metrem sněhu do školy, a teď, když zahlédneme, že sněží, běžíme s pravítkem ven změřit, kolik toho napadlo. I když na další den už nás to nějak nezajímá. Letos sice bylo sněhu více než loni, ale co když nás pomalu obléhá globální oteplování? Budeme jezdit na dovolenou v zimě do zemí v polárním pásmu místo toho, abychom jeli v létě k moři? Ukázat dětem sníh? Sbohem, zimo.
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
