Báseň Moudrého klobouku
S mnohými se již dávno znám, nováčky však moc rád mám. Celý školní rok jsem zase spal, abych se na vás nachystal. Kdo že jsem? No přece klobouk moudrý, co vám do hlavy vidí. Znal jsem čtyři velké hlavy, jak se jenom jmenovaly? První byl Godrik Nebelvír, co sílu statečnosti znal. Založil kolej Nebelvír a do znaku mu lva dal. Druhá byla moudrá hlava, co z Havraspáru pocházela. Je to naše Rowena, co si moudrosti cenila Helga z Mrzimoru založila kolej další, i když v té době nebyla vůbec postarší, nikdy by tě nezradila, a i pracovitá byla. Poslední, no málem bych na něj zapomněl, je Salazar Zmijozel, co na hadech zel Měl své vlastní představy, o světě bez hranic. Nasaď si mě na svou hlavu bez sebemenšího strachu a já ti s radostí oznámím, do jaké koleje tě zařadím....
Můj stín
Jen jedinkrát sama bych přála si být. Sedět si po tmě a v klidu si žít. Žel není mi přáno mít radostných chvil. Jelikož se mnou je navždy můj stín. Tam, kde chci světlo, ona tmu vzívá. Pak se smíchem v očích se na mě dívá. Ten její pohled mé srdce pálí. Přeji si odejít, být od ní v dáli. Nejde však uniknout. Nejde se skrýt. Musím si ní nadále svůj život žít. Je jako přelud, jež v srdci mém žije. Živí se bolestí, jež uvnitř mne bije. Jsem jako ona a ona je mnou. Ten stín prokletý Skrývám jen tmou. Odejít navěky, to je mé přání. Strach mojí duše, ten mi však brání. Smířená se sebou ruku jí dávám. Boj tento prokletý raději vzdávám. Redakční úpravy provedla Janel...
Motýl
Motýla viděla přes okno zavřené, parapet obsadil, křídla měl stažené. Chvíli jen seděl, poslouchal smích, dívky, co vzpomněla na loňský sníh. Přátele měla, teď je však sama, už není dítě – dnes je prý dáma. Smích už ji přešel, teď chce jen spát, svým krásným vzpomínkám průchod dát. V říši snů pod vrbou sama sedí, déšť jejích slz ve sníh se mění. Mlha jež studí jak staletý led, proudí jí krví, ten prokletý jed. Z krásného snu děs se zas stává, ve snu či vzhůru – pořád je dáma. Skutečnost se snem motýl teď pojí, prastaré sáně pod schody stojí. Strachem probuzená, s křikem se zvedá, už nechce být dáma, či něčí žena. Rozbíjí okno, pěstí jej ničí, ty střepy na zemi úplně křičí. Strach už je potlačen, nemá šanci, ona si vybrala – zve smrt k tanci....
Polámaná křídla
Střípek poezie od Emmy Lay Sparkové.Na tvrdou zemi dopadla kapka, propila se, až zmizela docela. Nad nebem stáhla se mračna, přikryla padlého anděla. Oči plné bolesti a hněvu, poslední tóny rekviem Melodie hraná beze zpěvu, loučí se se svým životem. Ruce, co v pěst se zatínají, nohy, co marně hledají zem, plameny svíčky skomírají, poslední prosba – poslední tichý sten. Na tvrdou zemi dopadla kapka, krvavá strůžka mezi křídly. Jak bezvýznamná mapka, táhnoucí se pekelnými vřídly. Bílé šaty na cáry roztrhané, na těle jizvy jak rozeklané břehy, ruce ke kříži připoutané, těžkými, kamennými hřeby. Naposledy zvedá hlavu, anděl modlící se za svou spásu. Na krku dřevěný kříž, okolo něj jen matná mříž. Klec, ze které není úniku, kam zavřeli divokého tvora, blíží se...
Moje jediná zpověď
Znáte ten pocit když chcete něco říct ale nemáte komu? … já už svého zpovědníka mám ale nepřála bych vám ho poznat… Mám se smát a nebo brečet? Mám snad lhát a nebo klečet? K čemu jsou city, když necítím, k čemu jsou činy, když nekonám, k čemu je láska, když nebolí, k čemu je smrt když neosvobozuje… Mám teď brečet či se smát? Mám svým slovům sílu dát? Mám teď konat velké činy? Kdo je však bez jakékoliv viny? Kdo zůstane sám a sám, kdo uteče z boje… Komu já svou lásku dám, nechci zůstat jenom tvoje… Nechci úděl bez viny. Nechci přání bez činů. Nechci srdce bez příčiny. Nechci lásku bez citů. Slov už já mám víc než dost, jsi jako ten dávný host. Který do duše mi dýku vrazil, všechny lásky z kopce srazil. Jak vyhnat tě teď můžu. bylo...
To stěží
Ta dáma prokletá, která tu leží. Byla ti přítelem? To stěží. Ona ti vždy věřila, měla tě jediná ráda. A tys ji zradil. Hrál sis na kamaráda. Na přítele, co život dává. Toho jenž má každá žena ráda. Ona ti věřila, teď jen tu leží. Ta jež život svůj ti svěřila. Nemůže uvěřit. Měla tě v srdci svém, to pomalu zmírá. Chce být dále, ale chybí mu víra. Nic nejde vrátit zpět, životem platit. Měl jsi přítele a musels ho ztratit. Teď budeš trpět. To tvým trestem jest. Bud navždy sám. Za falešnou čest. Samotou možná splatíš svůj čin. Ta vražda hrozná však umučí tě – vím. Nebudu litovat samoty tvé. Měl jsi šanci žít. Pouč se z chyby té. Za vše se platí poplatek tvrdý. Ty jsi svůj osud zpečetil krví. Ta dáma prokletá, Už mrtva leží. Dokázals milovat?...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
