Motýl

Motýla viděla přes okno zavřené,
parapet obsadil, křídla měl stažené.
Chvíli jen seděl, poslouchal smích,
dívky, co vzpomněla na loňský sníh.

Přátele měla, teď je však sama,
už není dítě – dnes je prý dáma.
Smích už ji přešel, teď chce jen spát,
svým krásným vzpomínkám průchod dát.

V říši snů pod vrbou sama sedí,
déšť jejích slz ve sníh se mění.
Mlha jež studí jak staletý led,
proudí jí krví, ten prokletý jed.

Z krásného snu děs se zas stává,
ve snu či vzhůru – pořád je dáma.
Skutečnost se snem motýl teď pojí,
prastaré sáně pod schody stojí.

Strachem probuzená, s křikem se zvedá,
už nechce být dáma, či něčí žena.
Rozbíjí okno, pěstí jej ničí,
ty střepy na zemi úplně křičí.

Strach už je potlačen, nemá šanci,
ona si vybrala – zve smrt k tanci.
Krev stéká po dlani, odtéká jed,
ona se těší na poslední let.

Příroda smutně teď na ni hledí,
bolest a čas všecičko snědí.
Vzpomínky uplavou, ona žít přestane,
nikdo se netrápí, co po ní zůstane.

Motýla viděla přes okno zavřené,
však oči její teď už jsou zkalené.
Sněhová vločka plní jí přání.
Už přišla zima – nad tělem se sklání.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.