Moje maminka
Moje maminka chodí do práce, přesto dělá dobré lívance. Umí zpívat, kreslit, hrát, občas také trochu řvát. Táta na ni občas křičí, mamka si dá pouze liči, tatínka si nevšímá, radši křečka pochová. Potom oběd uvaří, seriál jí uvádí. Má nás ráda a my též, taťkovi večer maže pleš. Moje máma, maminka, když vidí malá miminka, pohladí je po vláskách a odejde po krůčkách. Máme ji moc rádi, jsme s ní kamarádi.
Zmražená
To vám povím, zima je mi! Ve dne chodím závějemi, v noci nespím, zuby třesu. Dovnitř nesmím, ani k lesu. Vybrala jsem asi špatně, škobrtla jsem neobratně, když jsem řekla: „Já jdu k ledu!“ Práce řekla: „To nesvedu!“ Do mrazáku cesta vedla, takou dálku – tři dny pekla! Než jsem došla, nohy ztuhly, krysa pošla, rty opuchly. Sluneční svit nepoznávám, v temnotě žít si dopřávám. Doufám, že se zpátky vrátím, básněním si tu čas...
Bloudění Duše
Slunce už k obzoru promlouvá, s lomozem utichá krajina, duše si kolkolem proplouvá němá a svlečená. Nejprve smutek ji do naha vysvlékl, do rohu odhodil, otupil, zapomněl, pusu jí zručně a důkladně zalepil, pouta nasadil, oslepil, oněměl. Bloudí teď na rukou svázaná, nevidí den a nepozná noc, vůle i mysl je zlámaná, je toho na ni už moc. Tu náhle vysvitne paprsek Měsíce, paprskem zalechtá, pohladí, pozdvihne, nahne se k ní a pak něco jí zašeptá, pošle jí polibek, povzbudí, zahřeje. Už není tak zcela bezmocná, naděje pomalu se vkrádá, němá a slepá a svázaná s osudem konečně se...
Otrava láskou
Z jeho očí bude zářit láska, v tu dobu však pohár s jedem praská. Tok jedu zastavit musíš, kapku šílenství přitom okusíš. Miluješ-li ho však z pravé lásky stále, čti tuto báseň dále. Co bys pro něj neudělala, kdyby umřel on, též umřít bys chtěla. Dnes na obědě číši s vínem pozvedne, ale zastavit ho musíš, než napít se stihne. Jinak k zemi se mrtev skácí, z jeho očí se však láska nevytrácí. Poslední slova „Miluji tě!“ špitne ti do ucha, z tvých očí jenom slza uniká. Tak skončí románek váš, pokud nic...
Čekání
Na rohu ulice, pod sochou panice, ve ztichlém koutě, ve vychladlém autě, na velkém náměstí, dole na předměstí, i uprostřed polí – čekání bolí. Krátce i dlouze, v zajetí, v touze, s radostí, se smutkem i s velkým zármutkem, bez spěchu, bez ptaní, s nadějí, bez lhaní, i s dřevěnou holí – čekání bolí. S vínem i růží, s hedvábím, kůží, s chutným jídlem, s velkým sídlem, s dolary, bez vindry, u Petra, u Jindry, s chlebem a solí – ČEKÁNÍ BOLÍ.
Pro něj
Kreslím si srdíčka a do nich tvoje jméno. Vím, že nic nezmůžu, ale je mi to jedno. Ty zatím užíváš si života, té krásné věci. Mezitím mě ovládla samota, již není mi pomoci. Vlastně skoro nevíš, kdo jsem. Já však naivní děvče byla vždy a ty mým snem. O dívce jiné sníš si ty, krásné, spanilé a rozkošné. Já zatím upadám do temnoty. Jednou za čas řekneš mi „Ahoj.“, za to jsem ti vděčná, však v mé hlavě probíhá boj. Dál verše psát nemohu, promiň mi to, jelikož mi není hodno psát o bohu.
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
