Z paláce Šalamounova: Víla a démon
S dalším restaurovaným svitkem z paláce přichází Anseiola Renine Rawenclav. Dny se rozjasnily. Ale byly opravdové? Ale ano, musely být. Dny byly předtím, byly i potom… Ale byl TEN den? Den, kdy vodní víla, do té doby smáčená slzami svými i všech nešťastníků, kteří k ní upírali své oči, pohlédla na oheň v jeho očích a zcela mu propadla? Jak se to jen stalo? A je šťastná? Spravil jí křídla. Jediným pohledem poslepoval všechno to, co se již dlouhá léta rozpadalo. Byl to kouzelník? To nevěděla. Vdechl té nešťastné soše bez života jiskru. A ona se rozhořela. A doufala, že je jediná … Alespoň na chvíli. Fascinovaně se vydala za ním – nasedla do jeho malé duhové loďky, kterou brázdil vody života a přijala své místo vedle něj na skleněné lavičce. Mohl vílu...
Z paláce Šalamounova: Láska
Na restauraci dalšího poškozeného svitku, který se podařilo objevit v tajuplném Šalamounově paláci, se podílela Nayren deClair. * Den co den jsem se za sluncem točila. Bouře i krásné dny jsem přežila. Mé sestry, které mě obklopovaly, byly mou jedinou rodinou. A pak přišel ten den. Bylo krásně a slunce na nebi bylo nádherně jasné. Na obloze se neskvěl ani jediný mráček a skoro se zdálo, že je to den jako každý jiný. Ale to jsem se mýlila. Přišel ke mně a k mým sestrám krásný mládenec a krutě nás odřízl od naší matky země, se kterou jsme byly spojeny. Mě a mé sestry svázal do kytice a odnášel nás od našeho domova a od zbytku rodiny. Jsme Slunečnice a proto ani hlásku jsme nemohly vydat. Nesl nás daleko, až k jednomu starému hradu, kde nás položil na zídku spolu s...
Z paláce Šalamounova: Krajina lesů
S restaurováním dalšího svitku pomáhala Gabriela Grodin. Byla noc. Temnou postranní uličkou, jen slabě ozářenou svitem měsíce, se mihl stín. Tiché kroky se zastavily až u jedněch dveří. V téhle uličce jich bylo několik. V celé čtvrti pak spousta. Za takovými dveřmi v takovýhle uličkách žili lidé, jimž osud, štěstí nebo zkrátka někdo jiný v životě nepřál. Mnoho z nich žilo představou, že tohle je jen začátek. Věřili že se jednou budou mít lépe a vybřednou jednou provždy z toho bahna. Jenže dny ubíhaly, roky plynuly a lepší život, ve který tak doufali, se jen víc a víc vzdaloval. Pak se ti,co si nevzali život, vzdali svých snů a zatrpkli vůči všemu a všem. Falešná vidina lepšího života jim vzala šanci radovat se z toho mála co v životě měli. Upoutali se k...
Z paláce Šalamounova: Květ, který nikdy neuvadne
Opět vám přináším příběh ze Šalamounova paláce. Tentokrát se na jeho restaurátorských pracích podílela slečna Gita Hrdličková. Svítalo. Slunce nás pohladilo po tvářích. Spali jsme na jednom z nejvyšších talanů, a proto k nám sluneční paprsky hravě proklouzly mezi listovím v koruně mohutného elfského javoru. Zamžoural jsem rozespale na kmen stromu, o který jsem večer zapřel svůj toulec se šípy. Ještě tam byl. Uklidnilo mne pomyšlení, že po tolika nocích nejistoty se mohu spolehnout, že věci zůstanou na svých místech. Přesně tam, kam je večer položím, je ráno také najdu. Poslední dobou jsem úplně odvykl tomu, jaké to je být v bezpečí. Pocit úlevy z toho, že jsme přečkali včerejší den a ještě se v tom nejlepším pořádku probudili do nového rána, byl nepopsatelný....
Z paláce Šalamounova: To ještě měla křídla
Po namáhavých restaurátorských pracích se konečně zadařilo a s radostí vám oznamuji, že první příběh Z paláce Šalamounova je již v naší čítárně. Za jeho obnovu chci poděkovat slečně Janel Weil. Stáli před jedním z obrazů. Maličký chlapec se držel maminky za ruku a táhl ji blíž. „Maminko, maminko, pročpak ta paní pláče?“ Žena se na něj s úsměvem podívala. „Jakpak víš, že pláče? Vždyť není vidět, jak jí tečou slzičky.“ Chlapeček pokrčil ramínky a uličnicky pohodil hlavou. „Prostě to vím. Ale nevím proč. Proč pláče, mami?“ Žena otvírala pusu, aby zvědavému synkovi obraz objasnila, ovšem co chtěla říct, to se už nikdy nedozvíme. Najednou se totiž za nimi objevila mladá dívka, sklonila se k hošíkovi a zašeptala mu do ouška....