Chapter One – Song Within Us
Sto let poté, co se planeta zchladila natolik, že ji pokryl jen čirý led a žít se dalo jen v podzemí, se kontinenty daly znovu do pohybu. Tuto dobu, dobu kdy se kontinenty přesunovaly velkou rychlostí, pamatují pouze staré zaprášené spisy v knihovnách některých kmenů. Spisy se různí, nejenom svým jazykem či písmem, kterým jsou psány, ale také i tím, jak samotné změny popisují. Jedno však mají společné a to zápis úplně na konci, kterému však nikdo nerozumí. Ani dnes se nepodařilo rozluštit, co ona věta ve skutečnosti skrývá, a ten, kdo údajně přišel na to, jaký je jeho význam, bohužel zmizel dříve, než mohl své poselství předat dále.„Meriditte, Meriditte!“ volal neúnavný hlas, který probudil spící dívku s kaštanovými vlasy. Zvedla se ze své postele a...
Tanec smrti I.
Mluvily jsme o vrahovi pořád dokola a nemohly jsme přestat. Pokoušely jsme se na něj nemyslet, vymazat ho z paměti. Jenže pak se o něm některá z nás zase zmínila a už se hovor točil kolem něj. Všechny jsme byly nervózní. Ne, že bychom si to připouštěly. Braly jsme to všechno jako pořádný nesmysl. Ale nervózní jsme byly, to mi věřte. Protože k vraždě došlo tak děsně blízko. Protože obětí byla holka v našem věku – holka jako my. „Dívej se na to tak“ řekla Dawn, když si zapínala bílou hedvábnou halenku. „Aspoň se ta holka nemusí starat o hledání partnera na ples.“ „Jsi nechutná“ řekla jsem. „Opravdu“ souhlasila Dawn. Bylo to v úterý po tělocviku. Šatna byla plná dívek, pokoušejících se rychle obléknout, protože spěchaly. Horký, parný vzduch byl naplněn křikem a...
Jak na narkomana IX.
„Hodláš ho poslouchat?“ „Vypadám snad jako poslušný typ?“ „Ani ne,“ usoudila jsem po zhlédnutí jeho oblečení. Ředitel nás udeřil svým pohledem a jako kněz dále pokračoval ve výkladu. „Hele, jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se zamyšleně a on se jen zasmál. „A jak bys chtěla, abych se jmenoval?“ „Tak jak se jmenuješ?“ „Který jméno se ti líbí?“ „Proč bych měla lidi hodnotit podle jména?“ „Rozum, odškrtnuto,“ řekl šeptem. „Hmm?“ zdvihla jsem obočí. „To nic, jmenuju se Alexander.“ Zachichotala jsem se. „Lexa!“ „Hmm?“ „Mno jen že to není český jméno, že jo.. Vždycky se mi líbily ty cizí jména..“...
Jak na narkomana VIII.
Všechno bylo naprosto příšerné. NE, ještě hůř. Bylo to růžově šokující. Sledovala jsem Míšin neustále klesající úsměv, když do sálu stále ne a ne vstoupit kluk ve žluté košili. A věděla jsem, že jak mi vyprchá nikotin z těla, budu i já nucena hledat nějakého vyčnívajícího kluka svojí stupidní myslí, která se bohužel probudí. Po parketách pobíhaly první páry a úzkostně se držely za ruce, aby jeden druhého neztratily. To jim asi ještě nedošlo, jaká tohle bude otrava. Navzdory nesouhlasnému mručení ředitele, který mě propaloval pohledem skrz dvě muší lupy na očích, jsem si strčila do uší pecky a pustila jsem si svého oblíbeného zpěváka tak hlasitě, abych neslyšela ty, s prominutím, sračky, co hrály z repráků. Kdo by byl ochotný poslouchat Lady Gaga? Ředitel zřejmě...
Jak na narkomana VII.
Mé krvavě rudé podpatky hravě pleskaly o mokrou dlažbu, ale jejich staccato jsem slyšela jen mlhavě přes šumění deště, který se líně začal snášet z černého nebe, které sice ladilo k těm dokonalým černo červeným šatům, jež mi vály kolem kotníků, ale pláč mraků mi fatálně ničil účes. Popravdě, s hřebenem jsem strávila maximálně tři minuty a to prosím bez zrcadla, protože rychlost matčiného telefonátu byla snad až nadzvukové a nadsvětelné rychlosti. Za zády jsem ještě viděla otce se smetákem nad hlavou a s pivem u pusy – bylo vidět, že jenom plní „manželskou povinnost“ a raději by teď ležel na zádech u televize a kolmo k jeho ležící postavě toužil mít připevněnou lahev tak, aby se nemusel ani namáhat si zlatavý mok do vlastní pusy lít sám. Takhle...
Jak na narkomana VI.
Pomalu jsem otevírala dveře, které hvízdaly jako pták s poraněným křídlem. Velice mne zajímalo, co se stane. Vždycky se totiž něco stalo, když jsem se vracela domů. Budou po zemi všude rozházené jahodové knedlíky jako ve středu, či opět špinavý porcelán? Bude po domě pobíhat maminka se Savem ve vlasech, když se jen snažila vyčistit tátovi klávesnici? Zdálo se být bezpečné udělat pár kroků vpřed, tak jsem postoupila dále, potichoučku, jako bych měla na podrážce malé koťátko a zahvízdla jsem za sebou dveře. Přezouvala jsem se z koťátka na nemluvné myšky, bez kterých bych hada nenakrmila. Čekal na mě v hale a kolem hlavy mu poletovala moucha. „Kdes byla?“ zavrčel přímo. Zdálo se mi, že jako lokomotiva troubí, jak mu pára prýštila z uší, očí, nosu a...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
