Noční můra
(názvy zvířat © Z.L.O.) „Hamat!“ vykřikl uražený curassanthosaurus a podíval se na mě pohledem, který naprosto jasně říkal, co to vlastně chce sežrat. Tak jsem začala v beznaději utíkat. Jakoby už tak to všechno nestálo za houby. Vyšla jsem si na procházku do lesa. Jen tak, potřebovala jsem si provětrat hlavu, zapřemýšlet nad nesmrtelností hlouposti a podobné věci. Pak jsem zakopla o drn a spadla do nějakého víru, portálu nebo kdovíco tam bylo. Jak už to tak bývá, dopadla jsem do bahna, navíc tak šťastně, že jsem měla hábit i sukni na vyhození. Když se daří, tak se daří. První, co jsem uviděla, když jsem se rozhlédla, bylo malé a roztomilé medvídě. Bylo také celé od bahna, ale narozdíl ode mě mu to očividně nevadilo a klidně se rochnilo. Tedy do...
Pištec
Povedená práce z Literárního semináře. Za okny zuřila bouře, pravá letní, blesky klikatě osvětlovaly krajinu, ze které ostře vystupoval každý detail. V lokále vesnické hospůdky bylo plno, stojatý vzduch už začínal houstnout. Nikomu to však nevadilo, hlavně, že nemusí nikdo být venku v té plískanici. Seděli v nepravidelném kruhu, něco mezi oválem a naprosto jiným tvarem a čekali, až se stařec na přirozeném vrcholu útvaru ujme slova. „Příběh, který se chystám vyprávět, je o něco málo mladší než celé Elaisie. Příběh o muži, který se chtěl nad všechny povýšit a všechny ovládat, dopadl ale úplně jinak, než si v nejdivočejších snech dokázal představit,“ odmlčel se a slepýma, přesto podivně pronikavýma očima přejel po shromáždění. V té chvíli každý cítil...
Bulvár melancholik
Zajímavá práce z Literárního semináře. Šel opuštěným bulvárem. Bylo něco kolem jedenácté v noci. Hustý dým z jeho doutníku sahal až na nároží a středně těžký astmatik by nebyl daleko od kolapsu. Kouřil jen horší značky a ty prostě nevoní. No a co? Bylo mu to jedno. Měl smutek, byl sám a chtěl být sám. Proto kouřil tento hnus – snad podvědomě toužil po úplné samotě a seno v jeho ústech mu to mělo zaručit. Vlastně se mu ani nic nestalo. Jen ho prostě přepadla chmura, jeho věrná přítelkyně, která ho někdy nenechala ani vyspat ani najíst. Byla jeho nejvěrnější, ale ne jediná – jen nejzarytější. Smutek, který ho lámal až do kolen, byl součástí jeho života. Co byste také chtěli od umělce. Celý den sedí u počítače a řadí písmenka tak, aby dávala nějaký...
Fantazie
Kolem zaševelily barvy a v jejich víru se zhmotnila ona – Fantazie. Vypnula počítač a promnula si unavené oči, před kterýma se jí stále míhaly stovky čísel a součtů. „Dáte si kávu, paní Spencerová,“ nakoukla do její kanceláře sekretářka. „Ach, káva je přesně to, co teď potřebuji,“ přikývla a vstala ze židle. Protáhla si ohnutá záda a zakřupala klouby. Její práce jí bavila, ale občas, právě v takových chvílích, kdy dodělal nějaký složitý projekt a její mysl byla zcela uvolněná, v tom okamžiku měla ten dojem, že jí něco uniká. Že něco ztratila, ale sama si nemohla vzpomenout, co by to vlastně mělo být. „Tady,“ objevila se sekretářka znovu s obyčejným tmavomodrým hrníčkem v ruce. Alex se v hlavě objevil podivný,...
Úsměv, prosím!
Adanedhel Bloom, Zmijozel Když se vám úplně nejvíc nedaří, co uděláte? Jdete ven? Pozvete k sobě pár kamarádů? Raději ležíte v posteli a jen si čtete? Jsou lidé, kteří by tohle nikdy neudělali… Usadila se hned naproti jeho třídě, rozhodila kolem sebe záhyby své sukně, urovnala si vlasy tak, aby jí nebylo příliš vidět do obličeje a předstírala smutek. Chodba byla úplně ztichlá, do zvonění chybělo ještě pár minut, a tak měla čas zkontrolovat svůj vzhled v kapesním zrcátku. Výborně! Nasadila výraz čirého zoufalství a čekala – co kdyby je profesor pustil dřív? Se zazvoněním vyběhl ze třídy. Hodil krátký pohled k existenci na zemi, zatvářil se sice tak, aby bylo vidět, že se mu ten pohled nelíbí, ale utíkal dál. Stejně jako všem ostatním se mu nechtělo...
Moc luny
Eleanor Nephrit Moon, Havraspár Tak, jako se dívá každé dítě na barevné bublinky zabarvené barvou jaru na nádobí, jež před chvílí vyfouklo z bublifuku, s takovou radostí se každou úplňkovou noc vydávali mladí thorgové do jeskyně, klenuté nad obrovským jezerem za jejich domorodou vsí. Vzhledem thorgové víceméně připomínali obyčejné lidi – hlava, dvě nohy, k častému sténání všech zaneprázdněných maminek také jen dvě ruce, jeden pár očí a vlasy jim také nechyběly, pokud jste zrovna náhodou nenarazili na někoho plešatého, což se i v takovém světě, jako byl svět thorgů, mohlo stát za zcela normálních okolností. Zkrátka a dobře, za bílého dne a taky sedmadvacet nocí jste je nemohli od lidské rasy rozpoznat podle ničeho. To za úplňku, to už bylo něco jiného. Bůh...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
