Vzpomínka na mě XIV.
Když jsem se probrala, slunce se už dotýkalo západního horizontu. Den uběhl stejně rychle jako můj život. Posadila jsem se a třela jsem si hlavu. Ležela jsem na místě, kde jsem zemřela. Narozdíl od prvního jsem svůj druhý pád přežila.Byla jsem zmatená. Věděla jsem, že jsem nezavinila žádnou nehodu. Rozhodně se mi nevybavovaly žádné kritické momenty. Bohužel jsem si ale nedokázala uvědomit to, z perspektivy které osoby se dívám. Byla jsem určitá osoba, pouze jsem nebyla ta, o níž jsem si myslela, že jsem. Byla jsem někdo jiný, někdo, kdo mě stále sledoval. Ale kam jsem vlastně patřila? Po chodníku ke mně přicházel Petr. Na sobě měl své obvyklé vyboulené bílé šortky, červené tričko a sandále. Vyskočila jsem na nohy. „Petře! Přihodila se mi spousta zvláštních...
Vzpomínka na mě XIII.
Našla jsem ho na konci cesty v parku, kde se krčil za hromadou odpadků. Jeho volání mě k němu dovedlo bezpečně jako maják. Běžela jsem za ním celou cestu. Ale když mě uviděl, začal na mě šíleně mávat, abych zůstala stát. „Nehýbej se!“ „Petře?“ naznačila jsem němě. Přiložil si prst ke rtům a naznačil mi, abych nemluvila, a začal se plazit ke zdi, která oddělovala zadní část hřbitova od aleje. Bez problému ji přelezl a já se vydala za ním. „Petře!“ vykřikla jsem. Zastavil se. Došla jsem k němu, vzala ho za ruku a posadili jsme se na obrubník. Nechtěla jsem, aby mi toho příliš vysvětloval. Už jsem poznala Stíny i noční můry. Chtěla jsem mluvit o své nehodě a o tom, co jsem při svém pátrání postupně odhalovala „Myslím, že mě...
Vzpomínka na mě XII.
Na návrat k nám domů nebyl právě nejvhodnější čas. Bylo pozdě a na silnici nebylo moc náklaďáků, kterými bych se mohla svézt. A jako naschvál, i to málo nejelo mým směrem. Čekala jsem na několika velkých křižovatkách a v duchu si nadávala, proč nežiju na vesnici. No, spíš nežila, když už jsem nějaký ten den mrtvá. Nebyla jsem schopná naskočit do žádného vozidla za jízdy. Nakonec jeden náklaďák, jedoucí směrem, kterým jsem potřebovala, na semaforu zastavil a já se vydrápala nahoru. Konečně, pomyslela jsem si, když mě odvezl téměř ke schodům u domu. Byl to popelářský vůz. Celá cesta sdílená s kuchyňskými odpadky. Jízda jedna báseň. Dostat se do domu nebyl žádný problém. Venkovní dveře byly doširoka otevřené. Otec nakládal do svého bílého cadillacu, který parkoval...
Vzpomínka na mě XI.
Když jsme se tam konečně dostali, seděli David a Amanda v autě na konci příjezdové cesty u Joina domu. Požádala jsem Petra, aby šel napřed, zatímco já si nepozorovaně vyslechnu jejich rozhovor. Udělala jsem to s provinilým pocitem. Když jediné, co můžete dělat, je dívat se a poslouchat, máte pocit, že si můžete dovolit dívat se na všechno a poslouchat taky všechno.Zlobilo mě, že Amanda měla ruku položenou kolem Davidových ramen. Dřív by ji to nikdy nenapadlo, pomyslela jsem si. A teď, když jsem zemřela, tak ho miluje. Ve skutečnosti jsem byla ráda, že se o něho stará. Vypadal pěkně zničeně. Měl stažené okénko a tak jsem se postavila na jeho stranu a poslouchala, co si povídají. „Já nevím“ řekl David. „Možná bych měl zůstat doma. Nikdo mě...
W.A. a kouzelné zrcadlo – Kapitola I. – Žena pod růží
„Jsem netvor,“ pomyslel si. „Proč jsi mi dal život? Abych trpěl? Netvor, zrůda.“ Udeřil do zrcadla a to se roztříštilo na milion třpytivých střípků. „Jaká nádhera. Kolik krásy je kolem mě…“ „Waltře, pojď sem!“ křikla stará žena panovačným hlasem. Do pokoje vešel muž a tázavě na ni pohlédl. Ležela na sedačce, která se pod ní prohýbala téměř k zemi. Byla až neuvěřitelně otylá. „Je čas na můj čaj. A přines mi k tomu sladké pečivo. Víš přeci, že musím mít dostatek cukru,“ poručila mu. Muž se otočil na podpatku a odešel z obývacího pokoje. Co nevidět byl ale zpět a v rukou držel stříbrný podnos se šálkem čaje a koblihami. Položil ho před ženu a zdvořile se uklonil. „Jen se posaď, Waltře,...
Vzpomínka na mě X.
Šli jsme na autobus. Dveře se naštěstí otevřely automaticky, a tak jsme nemuseli využít jiné možnosti. Byla jsem za tu malou pozornost vděčná. Chytli jsme se páru cestujících jedoucího do mé čtvrti. Autobus byl pořádně namačkaný. Já jsem stála, zatímco Petr seděl na klíně roztomilé blondýnky. „Zvrhlíku“ napadla jsem ho. „Ty si myslíš, že sex je sprostý. Máš urážlivé myšlenky.“ „Myslím si, že sex je hezký mezi dvěma dospělými, žijícími osobami.“ „A co mezi dvěma mrtvými mladistvými?“ zeptal se. Zasmála jsem se. Nevěřila jsem, že to myslí vážně. Jimmyho dům byl od autobusové zastávky blíže než můj. Řekla jsem Petrovi, že chci zkontrolovat mého starého milence. Petr mi pomohl do otevřeného okna. Sám samozřejmě žádnou...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
