4. Paprsky

Detektivní příběh jednoho irského děvčete, které se musí vypořádat s pokusy o její vraždu. Dlouho však netuší, kdo a proč ji ve skutečnosti chtěli zabít…

Elainina matka zemřela. Dívka se neváhá pomstít. Vrhá se do boje po hlavě. Má však štěstí a viník je potrestán. Jeho společník také, i když už bez Elainina přispění. Vše se uklidnilo a život jde zase dál…

„Elaine…“ domlouval jí tiše Will.

Nereagovala a dál křečovitě svírala mrtvé tělo matky a zkrápěla je slzami.

Pan Grian stál opodál, stále hluboce otřesen a bez moci se na to dívat. Ve tváři byl jako křída, oči mu vyhasly. Kdyby je zavřel a nehýbal se, vypadal by podobně jako jeho žena – jen tělo bez života.

Inspektor O’Reilly k němu došel a soucitně mu stiskl paži. Otec se nepřítomně pousmál.

William si sedl k Elaine a jemně se ji pokoušel odtrhnout od matky. Kolem stálo pár sester a doktor, který se už tvářil značně měkčeji, když se stal svědkem rodinného neštěstí, a dělali jim téměř nezúčastněné obecenstvo.

„Proč mě opustila?“ ozval se těžký a vzlyky přerývaný hlas zpod Elaininých ohnivých vlasů. Trochu se odtáhla, aby mohla normálně dýchat, jelikož na pláč pomalu ztrácela energii, jak fyzickou, tak i psychickou. William toho využil a jemně si ji přivinul k sobě. Nebránila se, jen pro změnu sevřela v náručí jeho štíhlou hruď.

„Proč?“ opakovala a po tváři jí skanula poslední obrovská slza.

„Neopustila tě,“ těšil ji šeptem a lehce ji houpal. „Slíbila ti to přece. Teď si představ, že tady někde je pořád s námi, pozoruje tě a má výčitky svědomí, že kvůli ní pláčeš… Nechtěl bych být na jejím místě, ale ona za to nemohla. Jestli hodláš nějak truchlit, truchli tím způsobem, že se od Avarice ani od Petersona nenecháš zabít…“

Elaine zavřela oči a ztěžka vzdychla. Will ji pohladil po vlasech a vzhlédl.

„Musíme jít,“ připomněl mu O’Reilly. „Jestli chceme pomstít všechny lidi, které zabil, nemůžeme jen tak sedět.“

Elaine se zvedla z postele náhle. Will se až polekal. Na okamžik se naposledy otočila k matce, sevřela jí nehybnou ruku a pak už s opuchlýma očima vykročila z pokoje. Detektivové se na sebe zaraženě podívali a společně s panem Grianem, který ještě v rychlosti zanechal kontakt doktorům, se vydali za ní.

Kráčela pevným krokem přes dlouhou bílou chodbu a evidentně mířila ke dveřím. Neohlédla se, ani když na ni volali, na nikoho nečekala a vyšla na nádvoří nemocnice plné zaparkovaných aut a odpadků větrem roznesených z nedalekých košů. Will popoběhl a stanul jí po boku. Vzápětí se s ní vrhl k zemi, když mu kolem hlavy prosvištěl nůž.

Sáhl po své zbrani a zjistil, že žádnou nemá. Elaine se vyškrabala na nohy a držela ji v rukou třesoucích se vztekem.

„Nedělej to! Vrať mi ji, prosím!“ křikl na ni zoufale, ale ona už stačila najít páčku a odjistit pistoli. Vydala se směrem, odkud přilétla kudla.

„Vím, že jsi někde tady,“ šeptala si spíš sama pro sebe a pomalu postupovala, přičemž se musela vyhýbat autům. „Tak se ukaž, ty bastarde, proženu ti kulku mozkem!“

Zaslechla za sebou vrznutí kamínku a vzápětí Willův varovný výkřik. Otočila se jako na obrtlíku a namířila hlaveň přímo na místo, kde by citlivý člověk zpravidla míval nějaké srdce, jak si v duchu poznamenala. Avarice se zarazil, ale díval se na ni tím samým, krutým a vševědoucným pohledem, jako tenkrát v kavárně.

„Ale no tak, děvče,“ sykl na ni s úšklebkem. „Ty to nedokážeš. Proč se pořád snažíš? Mohlas to mít už dávno za sebou, ale vyhodila jsi tolik peněz a promarnila tolik času a život své adoptivní matičky, abys nakonec skončila tady na parkovišti? Přece si nemyslíš, že bys vědomě dokázala stisknout spoušť.“ Avarice se zachechtal a postoupil blíž.

„Srovnej si žebříček hodnot,“ zavrčela na něj Elaine a naopak se nehnula ani o píď.

„Dej mi tu pistoli,“ smál se nelítostně dál a natáhl k ní ruku. Udělal ještě jeden krok vpřed. Elaine stiskla spoušť.
vAvarice zůstal stát a jeho výraz se malý okamžik nezměnil. Potom ale pomalu sklonil hlavu a zatvářil se bezmocně zděšeně, když třesoucími se prsty zachytil proud krve, který se mu řinul z hrudi. Netrefila se do srdce, ale tím spíš ho nechala trpět. Snad ani žádné srdce neměl…

Nohy se vrahovi podlomily a padal dopředu. Elaine uskočila. Avarice přistál na zemi obličejem dolů. Chvíli bezdechého ticha se ani nepohnul a všem bylo jasné, že se tak už nestane. Odněkud se tiše připlížil Will, šetrně sebral Elaine pistoli z ochablých prstů a sevřel dívku v náruči.

O’Reilly se zatím rozhlédl. Nikde nikdo, nezvyklé ticho, žádné vrhací nože. Petersonovi zřejmě připadalo zbytečné plýtvat noži proti někomu, kdo právě zabil jeho nejlepšího a snad nejštědřejšího zákazníka. Inspektor se vzdal naděje na jeho dopadení.

Elaine hleděla tupě před sebe. Nevnímala. Nemyslela. Jen existovala. Nic se jí nezdálo dost důležité na to, aby tomu věnovala pozornost. Jen se pevněji chytila Willa a nechávala věci bez povšimnutí plout kolem.

„Zlato, jak to že jsi prchla bez jediného slova?!“

„Kdes to vlastně byla, mohla bys nám vysvětlit?“

„A že ses obtěžovala zase vrátit, to jsme teda vděčný!“

Kamarádky se na Elaine vrhly. Dívka se pod palbou otázek a spílání pousmála.

„Byla jsem v Irsku,“ vysvětlila jim prostě. „Už jste slyšely o mý mámě?“

„Jo…“ přiznala tiše Iris a na tváři se jí na okamžik objevil provinilý výraz. „Ještě jsme se na ni nestihly jít podívat, promiň.“

„Jo, my tam určitě hnedka zajdem, neboj,“ přidala se Rion horlivě.

„Ne, to už nemusíte. Ona… Totiž… Je po smrti.“

Obě ztuhly. Elaine odolávala dvěma vyděšeně užaslým pohledům najednou.

„Ne, to si děláš srandu,“ vydechla Iris.

„Tvoje máma že by umřela? Slyšely jsme, že ji ten kretén bodnul, ale že by umřela, to ne!“

„Bohužel. Před několika hodinama.“

„Panebože.“

„Ježíši.“

„Ach, to je mi tak líto, El!“ vyjekla Rion a do očí jí stouply slzy. Obě dívky srdečně objaly kamarádku, div že se Elaine znovu nerozbrečela. Jenže už plakat nechtěla.

„Mně taky, ale jestli mě nepustíte, asi budete od hlavy k patě mokrý,“ varovala je s chabým úsměvem.
v„Tak… a… Co teď bude s tebou, když nemáš rodiče?“ zajímala se opatrně Iris, když si zase stouply do bezpečné vzdálenosti.

Elaine si vzdychla. Tak přece jen jim to bude muset celé vysvětlit. Další bolestivé pátrání v minulosti.

Obě zíraly jak zjara, Rion uchvátila „akčnost“ příběhu, Iris dojal Elainin osud. Než stačily cokoli dodat, zatáhla je kamarádka do místní kavárničky a objednala pro všechny horkou čokoládu. Rion sice ohrnula ret, ale přece jen si dala taky. Cigarety bohužel pro ni v tomto podniku neprodávali.

O hodinu a půl později se v Grianových domě sešla s detektivy. O’Reilly jí oznámil, že vyřídil už skoro všechny náležitosti kolem jejího původu a dědictví.

„Zbývá už jen, abys navštívila osobně úřad v Baile Átha Cliath a podepsala papír. Pak můžeš jít spokojeně domů. Tedy… promiň…“
v„To nic,“ odbyla ho nepřítomně Elaine, která na půl ucha poslouchala, zčásti se pohružovala do vlastních zhoubných myšlenek a zbytek jejího vnímání se obracel k Williamovi s prosbou, aby ji nepouštěl. Will jakoby ji vyslechl a celou dobu ji pevně svíral v náruči. Elaine se ani nepohnula.

„Co jen se mnou bude?“ vzdychla. „Myslíte, že by pan Lynch zůstal jako komorník?“

„Jsem si jist, že ano,“ přisvědčil O’Reilly. „Vyjadřoval se k tomu velmi vřele. Myslím, že by mu minimálně bylo líto toho trávníku, pokud bys ovšem celé dny netrávila ve společnosti sekačky.“ Usmál se, jelikož mu došlo, že nevyznělo zrovna jako útěcha v těžké chvíli.

Elaine se však zasmála. Byla už vděčná všemu, čemu se mohla smát. A nejlepší bylo, když to mohla udělat od srdce. Po takových událostech se člověk potřebuje smát hodně dlouho, aby zapomněl…

„Takže zítra vyrážíme. Nevím, jestli ten malý hajzlík bude mít jakoukoli chuť zadarmo pokračovat v honu za tebou, ale vypadá to, že už se snad neukáže. Jestli chceš, určitě se najde nějaký podnik, který má pro tři dívky otevřeno do večera.“

Bylo to od něj milé, ale Elaine odmítla. Rozloučila se s Marion i Iris v kavárně a další loučení by ji jen dál zraňovalo. Nechtěla se již nikdy vracet k ničemu, co jí kdy působilo bolest. Už vůbec ne k někomu, koho musela opustit, nebo kdo opustil ji…

Mraky těžce ležely na pláních Irska. V mlze se občas mihl stín jakéhosi opeřence a zanechal po sobě sotva znatelnou stopu v podobě poněkud rozvířené vodní páry. Vítr odmítal vanout a mlha se odmítala rozplynout na slabém podzimním slunci.

Na břehu jezera seděla rusovlasá dívka a dívala se přes v oparu částečně skrytou hladinu do dáli. Nedalo se přesně odhadnout, o čem přemýšlí, její výraz byl tak netečný, jak jen který může být. Jestliže o něčem přemýšlela, jistě se postarala o to, aby v ní ony myšlenky nevyvolávaly silné emoce.

Zachumlala se těsněji do kabátku. Chladno bylo vlezlé a vlhké. Elaine si hřála špičku nosu prsty. Irsko zažívalo krásné slunné dny jen výjimečně a převážně v létě, podzim byl lezavě sychravý a mdlý. Kdekdo raději zůstával doma. Elaine Ríordan se ovšem hodlala nabažit své země plnými doušky, dokud je naživu. Ta myšlenka jí teď připadala mnohem důležitější než před pár týdny. Byla pro ni zářivým broušeným diamantem v moři ostrého šedavého kamení.

Pozvedla zápisník, který měla odložený vedle v trávě. Protočila v prstech propiskou. Naposledy pohlédla přes ohromné mléčně bezbarvé jezero a pak se dala do psaní. Slova jí pod rukou vykvétala jako jarní kvítky pod teplým paprskem slunce. Na papíře se rýsoval příběh…

Mezi mraky pronikl letmý žlutý svit. Dívka nabyla sytějších barev a její vlasy se jí kolem hlavy rozhořely jako pochodeň. Pomněnkové oči upírala na bílou stránku zmítající se pod živoucí tíhou slov a významů. Plné líce jí zčervenaly uchvácením, čelo se nakrabatilo soustředěním a rty se semknuly pečlivostí. V uších jí zněla neslyšitelná hudba inspirace, před očima se jí míhal film, kolem ní v kruzích obcházela múza a čas od času si pohrála s pramenem jejích vlasů, jako vítr, který se rozeběhl vstříc novým krajům. Mlha se rozestoupila a zahalila spisovatelku svou zlatou září…

David Peterson byl den po Elainině odjezdu přistižen při činu, když násilně zavraždil ženu před očima několika desítek svědků, a jedním z policistů v civilu, kteří byli na místě činu, postřelen. Nepřežil ani hodinu. Jeho případ byl uzavřen.

Liam Avarice byl převezen do rodinné hrobky z přání Elaine. Nechtěla prý, aby odporný řezník spočíval vedle nevinných lidí. Na její myšlenku bylo pohlíženo s pozdvižením obočí, nicméně Avarice skončil jako poslední příslušník své rodiny vedle svých předků v severním Irsku. Elaine se na hrob byla podívat, aby si ulevila od těžkého pocitu v žaludku, který ji trápil od chvíle, kdy spustila zbraň. Více na vraha prý už nikdy nepomyslí.

William Collins se nechal převelet do Tullamore, nyní prožívá velmi vážný vztah s Elaine. Plánují svatbu a miminko. Elaine je šťastná…

Elaine Ríordan napsala román ze života a vydala jej jako své první velké a úplné dílo. Přečetly si ho stovky Irů, převážně dívek, a kdoví, jestli již nebyl i přeložen do jiných jazyků a rozšířen po dalších státech…

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *