Jak to žije ve starém skladu

Jak to žije ve starém skladu – 2. část

Oživlé věci nejsou zvyklé na to, že by se mohly hýbat nebo že mohou dokonce mluvit. Ještě že pamětník ví, co je to fotbal… * První fotbalový zápas Podařilo se mi dostat se na nějaké vyvýšené místo a rozhlédl jsem se po skladu. Hned jsem si uvědomil, že je tady až moc věcí a že se svým hláskem nemám šanci všechny překřičet. Ožívající plyšáci, předměty denní potřeby, kladívka, hřebíky, spousta hraček a všeho dalšího možného se tlačila přes sebe a snažila se ke mně přiblížit. Chtěli vysvětlení. Podíval jsem se na plyšového tygra pod sebou a dostal nápad. Seskočil jsem mu na záda a vyšplhal se mu k uchu. Nebyl nadšený, že se na něm snaží udržet starodávný medailon. „Potřebuji tvoji pomoc,“ zakřičel jsem mu do ucha. „Mohl bys...

Autor : Alex Blake dne 04/19/2020 | Jak to žije ve starém skladu, Z domu barda Beedleho | 0 komentářů

Jak to žije ve starém skladu – 1. část

Jak by to asi vypadalo, kdyby věci ožily a mohly mluvit? A do jakého extrému by to mohlo dojít, kdyby oživl rovnou celý zaprášený sklad odložených nepotřebností? V prvním díle se ze vzpomínek pamětního medailisty, který obletěl svět, dozvíte, jak to všechno začalo… Jak to celé začalo… Zatímco lidé hledají cestu k nesmrtelnosti, my hledáme způsob, jak se stát živými. Mně se to povedlo jako prvnímu. Vyrobili mě v šestnáctém století někde na území dnešní Francie a jen pár týdnů poté jsem byl věnován jako ocenění za statečnost jednomu šlechtici, ani nevím, jak se jmenoval. Ale pamatuji si, že jsem během šestnáctého století procestoval západní Evropu a o století později mě mí rychle se střídající majitelé protáhli po všech koutech Asie. Když se to...