Tichá beznaděj
Mladá těhotná dívka je v pokoji chlapce, kterého milovala. Vybavuje si vzpomínky na něj a ukazuje průběh jejich lásky. Čekali spolu miminko. Byli nesmírně šťastní a měli se brát, ale on náhle zemřel…Seděla mlčky v jeho pokoji. Ta prokletá temnost ji obklopovala ze všech stran. Nikdy dřív by ji nenapadlo, že v ní bude tato místnost vyvolávat jiné než šťastné pocity. ,,Jo, abych nezapomněla, máš zítra čas?“ ,,K večeru snad jo, proč?“ ,,My máme sraz bývalé třídy, nechceš jít se mnou? Moc se mi tam nechce, ale byla by slušnost se tam ukázat…“ Anje se upřímně moc nechtělo. Chtěla už ze zvyku odmítnout. Ale věděla, že Leto by bez ní nešla. Domluvili se na šestou. Rozhlížela se po pokoji a každá věc jí připomněla nějaký zážitek. Třeba...
Dopis zmáčený slzami
Seděla na lavičce zasypané padajícím listím, oči zvlhlé od slz, a v rukou složený dopis. Přemýšlela o životě, času, který jí ještě zbývá, a přemýšlela i o Michalovi, o klukovi, který jí tak strašně moc ublížil, ale kterého nadevše milovala. Byl už to dobrý půlrok zpět, co se spolu ruku v ruce procházeli podél stříbřitě zasněženého jezera, ale ona si tu chvíli pamatovala jako by se stala před pár okamžiky… Bylo časně k jaru, na loukách a polích ještě ležel sníh a vítr hvízdal v holých korunách stromů. Byla sama doma, když náhle zazněl zvonek. Rozeběhla se ke dveřím a rychle je otevřela. Tušila správně. Za dveřmi stál Michal. Rychle se mu vrhla kolem krku a prudce políbila. On však její polibek s takovou vášní neopětoval. Jen ji lehce políbil a beze slov...
Zamrzlá krajina
Jen jediná dívka nesoucí srdce mimo svou hruď může změnit sníh a led v zelenající se pláně. Jen ona jediná nese si tajemství v krvi…Sněhové vločky se zvolna snášely k zemi a zahalovaly stopy nepočetné skupiny poutníků směřující k vesnici Gorf. Neustupující mráz a zima nutily obyvatele vesnice, aby byli zavřeni ve svých domovech či zaměstnáních. Lecrom, vůdce poutníků, zahalený v dlouhém kabátci zabouchal na dveře hostince „U Černé žáby“. Vývěsní štít v podobě ropuchy zaskřípal, když se do něj opřel studený vítr, a klika dveří cvakla. Dveře se pootevřely jen natolik, aby mohli poutníci vejít do hostince, a opět se zavřely. V malé, útulné, teple vyhřáté místnosti obložené dřevem rychle roztálo několik vloček, které sem vletěly, a nechaly po sobě...
Kdo jsem
Martina se dozvídá, že je adoptovaná, i přes to má ráda svou nevlastní rodinu a bratra. Jelikož maturovala, tak se vydává vydělat si nějaké peníze. Vyskytne se jí možnost dělat průvodkyni, což ji přímo nadchne, najde ale i svou pravou rodinu? Dozví se, co se v minulosti stalo a co už se změnit nedá? Jak se dostala ke své adoptivní rodině a další otázky, které jí trápí? Dokonce se zamiluje, ale vydrží jí to? Proč je podobná té ženě na obraze a dokáže se vyrovnat s pravdou? To vše se dozvíte, pokud si moji povídku přečtete. Přeji krásné přečtení :). Martina byla 19letá černovláska, 197 cm vysoká, štíhlé postavy a byla správná a spravedlivá holka. Měla rodiče, Marii a Zbyňka Bernadské a taky 20letého bratra Romana. Roman pracoval přes týden jako číšník v Molavicích,...
Smska Milanovi
Osud si někdy umí pořádně zahrávat… Právě odkukala kukačka druhou hodinu ranní a já stále nemohu usnout. Kdyby mi alespoň pustili písničku Afrika. To je, tedy byla, naše písnička. Důležité je to slovo byla. Byla, ale už není. Pročpak si ze mě zase musel vystřelit? A proč já ho i přes tohle vše miluji?! Asi z toho nejste právě moc moudří, takže začnu hezky od začátku. Stalo se to v ten osudný den přesně před měsícem……… Přesně za 7 hodin 12 minut a 26 vteřin jedu do Žihle. To jsou mi věci, když se nudím dokážu i počítat a to zrovna nepatří matematika mezi mé oblíbené předměty. To je nuda, ať už svítá. Počkat, moment?! Není to náhodou. Ano je AFRIKA!!! Už při prvních melodiích se mi vybaví Milan, jak se na mě o hodině přírodopisu usmívá. Jak...
Tanec s frajírkem
I takhle může dopadnout jeden tanec… „Ahojky, bavíš se?“ ozve se mi za zády a já vím, že to patří mně, protože krom mě tu nikdo jiný už není. Přisedne si ke mně a mlčky mi nabídne své pivo, které drží v ruce. Já však odmítnu. Právě proto zde sedím sama v místnosti a tichu. Proto, protože je mi na zvracení z kluků, kteří jsou hrozně opilý a z holek, které dnes dovolí klukům cokoliv, protože jsou též opilé. „Hele jestli se tu se mnou nudíš, odejdi. Já si nepřála, abys tu se mnou seděl, docela jsem se tu bez tebe bavila.“ Dodám ironicky. „Ale prosím tebe. Já moc dobře vím, že tu, i když si to nechceš přiznat, čekáš na mě a doufáš, že si s tebou v nejhorším případě, alespoň popovídám.“ Sakra ten kluk mě pokaždé dokonale...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
