Byla jsem holka, a tak mi dali luk
Byla jsem holka, a tak mi dali luk… Člověk si připadá strašně sám, když je ve svém okolí jediný svého pohlaví. Náš rod byl mužský rod. Rod mužů, kteří byli široko daleko známí. Každý trochu něčím jiným, ale všeobecně se říkalo, že zaslouží úctu. Někdy jsem chodila v noci do lesa. Podél řeky na sever, s lukem přitisknutým na hrudi. Byla zima a já měla strach. Když jsem se ohlídla, byla za mnou jenom mlha. A ticho vydávalo zvuky, které mu byly tak nepodobné, že mě někdy napadlo, jestli jsem nepřešla hranici… Jestli jsem nevešla do pohádky, povídačky, do něčí noční můry. Říká se, že když má člověk po ruce svou zbraň, tu, se kterou umí zacházet, kterou dokáže vzít do ruky i poslepu, cítit ji na dálku, nahmatat ji v neprostupné tmě a již vnímal všemi...
Komisař Jack
Nevím jestli pochopíte, co tím autor, tedy já, bude chtít říct. A tak vám to raději řeknu. V mém případě napíšu. Takže udělám to tak, že ten třetí, tedy šedý bude neutrální a to tak, že bude případ, kde jsou dva podezřelí. První ten bílý bude říkat tu svou pravdu a ten černý zas tu svou. A on na základě toho všeho musí ten spor rozsoudit. A chci ukázat na to, že i když toho jednoho okolí nebere a má na sobě nálepku lump, nemusí být vždy ten špatný a že občas i „andílek“ zazlobí. „Kde je tělo Looku?“ „Nejsem si jistý, pane, jestli to opravdu chcete vidět, pane. Tak hrozný zločin jsem neviděl za celou tu dobu, co zde pracuji, a že to nějaký ten pátek již bude.“ “ Ale no tak Looku, nestrašte zase. Však víte, já jsem zvyklý...
Stoslovné výpovědi devíti pacientů
Něco do školy k mudlům na téma – média. Ze dne jednoho psychologa. „Víte, nebylo to moc příjemné. Když víte, že vaši přátelé si přes celé prázdniny telefonují, mailují a píší zprávy, připadáte si se svým dopisováním trochu… staromódně. Nechápejte mne špatně, – svých dopisů se nevzdám. Dopisy mají vlastní život, i samotné dopisní papíry; vnímám vůně a dotyky. A písmo, vždyť písmo stvořené vaší rukou vypráví příběhy našeho světa a lidí kolem nás. Říkají: Je ti teprve šestnáct, užívej života. Pokud užívání si znamená ničit tradici a stát se součástí masového průmyslu elektroniky, můžou všichni jít do,“ váhá, ,,do háje. Řekněte, mohla bych něco takového napsat do dopisu? Ne, úcta mi ještě zbyla. Věříte?“ „Uf, stihla jsem to...
Přijď
„Přijď…“poslední slovo mé milé vlálo po pokoji a já na ní koukal, jako by se měla znovu probrat. Neprobrala se. „Pane Jiří, copak nám to vyvádíte? Vylezte s té skříně!“ Mudlovský lékař se podrbal za uchem a nejspíš přemýšlel, jak mi zabránit neustále lézt dovnitř. „Pane Jiří, hyml, vylezte, vždyť máte alergii na moly!“ vyděšeně vyjekla sestřička, vytáhla mě ze skříně a uložila do postele. Nevadilo mi to. Vše bylo již jedno. Miluji ten pocit, když vcházím do skříně a vím, že právě v ní mohu ukončit svůj život. Můj život, ze kterého vyprchala veškerá láska a odešla spolu s mou milou do říše mrtvých. Pomalu cítím, jak mi puch molů vlézá mezi póry v kůži, ta se začíná dusit, můj nos napuchává a napuchává, tep se zrychluje a...
Vaši navštívenku, prosím
Ze života jedné dívky, aneb dubnové rozjímání. Sobota – den návštěv. Chodím navštěvovat své známé a příbuzné a známí a příbuzní chodí navštěvovat mě. Nesnáším soboty – dny návštěv a také jsem to řekla Moně Lise, visící u mě v obýváku. Nechápala to. Jak by mohla, stále si visí na stejném obraze a toto utrpení se jí vyhýbá. Stejně to vzala podstatně lépe než má spolužačka Dita. „Nesnáším soboty,“ řekla jsem jí a ta se jen utvrdila ve svém dojmu, že jsem blázen. Řekla to pak naší spolužačce Kláře a ta to řekla Daně a ta to řekla rovnou pěti dalším spolužačkám. Mona Lisa mi vysvětlila proč. Ostatní lidé totiž mají návštěvní dny v neděli. No není to zvláštní? Vždycky jsem myslela, že neděle jsou dny, kdy se chodí do kostela. Mona Lisa na to nic...
Příběh z kavárny
Vánoční povídka, psána jako dárek pro Ilianaiedail. Napsáno (nečekaně) v kavárně. A/N: Drahá Ilianaiedail, pokud se mi podařilo napsat dobře tvou přezdívku, už to tak bude, že jsi se stala jednou z těch, které počítám mezi své kamarádky. Pokoj hipogryfům dobré vůle. Když ho Daniela pozvala do kavárny, vadilo mu jediné – její kamarádka. Ta blondýna, kterou měl dřív docela rád, tu najednou byla děsně navíc. Dal si červené víno. Blondýnka, jakoby mu naznačovala, že je v opozici, bílé. Daniela taky, ženské samozřejmě drží spolu. Chtěl pronést přípitek na Danielinu krásu a světle hnědé kadeře. Nějaký instinkt ho však zarazil; cítil povinnost chovat se k oběma ženám stejně, proto nechal Danielu, aby připila na běžky. Karolíně neušlo, že Michal z Daniely nespustil...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
