Těžký život
Začal další den a sním i další práce. Vylezla ze své postele a šla pomalu ven. Chtěla by dál spát, ale nemohla. Kdyby nepracovala, tak by se to královně nelíbilo, a jí by se zas nelíbilo, kdyby se to královně nelíbilo. No co, jejím údělem bylo královně sloužit. Vyšla ven. Ranní slunce zase pálilo jako čert. Šla dál a dál. Musela něco najít. Něco užitečného. Jenže všude bylo absolutně vybíleno. Všechno, co bylo v dosahu, už vysbírali ostatní. Musela tedy jít dál. Ano, konečně něco zahlédla! Když přišla blíž, zjistila, že je to jen další stavební materiál. Ten se sice hodil vždycky, ale přeci jenom by dnes chtěla donést něco zajímavějšího. Nějaké jídlo. Jenže je taky škoda tady přeci nechat takové množství materiálu. Rozhodla se. Teď pobere co nejvíce stavebního...
Noční obloha
Chladný noční vánek mi čechral vlasy, jako to dělal pokaždé, když jsem vylezla ven z domu v nekřesťanskou hodinu. Jsem insomniak, takže místo spánku se v noci jen tak potuluju okolo domu. Prostě nemůžu usnout. Ale mně to nevadí, nejsem unavená. Nikde nikdo není, všude klid a mír. Máte pocit, že jste na celém světě sami, je to takový… zvláštní a uklidňující pocit. Měsíc vesele svítí na obloze, sem tam zmizí za mrakama, ale jinak tu stále je… Se mnou… Pro mě… Vždy tu je. Kolikrát na něj fascinovaně hledím a myslím si: Je to vůbec možné? Může být něco tak nádherného? Svit Měsíce je to nejkrásnější, co moje oči kdy mohly spatřit. Jsem jím naprosto okouzlena, ohromena. Jdu pomalu za dům a sednu si na ručně vyřezávanou lavičku od strýčka Boba,...
Uteč, dokud můžeš!
Probouzím se na temném místě v zchátralém domě. Je noc. Cítím drobnou zatuchlinu a zvenku slyším bubnování kapek a rány blesků. Co tu vlastně dělám? A jak jsem se sem vůbec dostala? K dispozici mám pouze svou hůlku a odvahu. Trochu se začínám bát. Jsem ale nucena vstát a odebrat se ke dveřím. Ve tmě mám nejrůznější vidiny. Pomocí hůlky vytvořím drobné světlo, které mě bude doprovázet. Připadá mi, jako by mě někdo sledoval. Raději se neotáčím a jdu dál. Vezmu za kulatou kliku starých dveří a vyjdu na chodbu. Na stěnách jsou jen kusy strhaných tapet a poničených obrazů. Koberec na podlaze je ohořelý a dolů vedou dlouhé schody. Tep se mi zrychluje každou sekundu a mám pocit, že vyletím z kůže. Srdce cítím až v krku a nohy mě téměř neposlouchají. Co teď? Mé těžké...
Tréningový den
Stačí nazout boty a vyletět z baráku. Už stokrát jsem si to říkala. Zítra začnu běhat, od zítra nejím laciné sladkosti. Zítra začínám jíst zdravě. Měla jsem tak slabou vůli něco dodržet. Nebavilo mě to. Sotva jsem si nazula boty, už mě zase chytla antichuť. Ale přeci jsem se jednou přemohla a vyšla z baráku před svítáním. Nejdřív jsem se dobrý dva kiláky prošla na oblíbené místo. Nastavila jsem si na hodinkách stopky a začla joggovat. Pomalu a uvolněně, nic mě nežene. Není kam spěchat. Venku bylo překvapivě příjemné teplo na to, kolik bylo hodin. Po dalších dvou kilometrech jsem začala stoupat do kopce. Jelikož jsem stále udržovala daný tep a rychlost, neměla jsem problém se zadýcháním. V tu dobu se už začalo na obloze pomalými krůčky objevovat slunce. Uvědomila...
Temnota
Jsem sama uprostřed temnoty. Nikde nikdo není. Mám strach, polívá mě chlad a slyším jen ticho. Je to nesnesitelné. Vím, že někde je. Vím, že by mě neopustil, ale i tak ztrácím naději. Nemůžu tady jen tak sedět. Musím jít. Nevím kam, ale musím tam dojít. Jediná moje naděje je myšlenka, že na mě čeká na samém konci téhle temnoty, která mi připadá nekonečná. Jdu. Nevím, jestli rovně, doleva, nebo doprava. Najednou jsem vběhla na rozžhavenou zem. Nesnesitelně to pálí, ale já odhodlaně běžím dál. Po nějaké době, která mi připadá jako dlouhé hodiny, si uvědomím, že stojím ve vodě. Krásně mi chladí moje bosé nohy, které jsou po dlouhém běhu po živlu ohně nehorázně rozpálené. Znovu jsem se rozběhla a voda šplíchala všude okolo. Zvuk dopadajících kapek zpět na vodní...
Boj v sobě
SVĚTLO. Výraz mnoha možností a mnoha dalších slov. Věc tak důležitá pro život. Důležitá pro vše, co je nám drahé. Tento děj ale není jen o tomto, je o mnoha možnostech. V okolí stál dům. Sám. Nikde okolo se nic neukrývalo a blízko nebylo nic, na co by se oko mohlo zaměřit. Dům byl prázdný, jen místy bylo pár věcí, které byly v domě ukryté několik let, možná i několik generací. Stůl. Stará dřevěná lampa. Mohutné látkové křeslo plné prachu a v něm osoba. Osoba bez emocí, bez výrazu. Bez jakéhokoliv výrazu. Ta osoba stále hleděla jen na jedno místo a člověk by si řekl, že snad už ani nežije. Osoba působila nemrtvě, avšak místy z ní bylo cítit trochu života. Dům pokrýval prach a vzpomínky. Vzpomínky tak silné, že obyčejného smrtelníka zamrazilo. Dech. Tep. Pohyb. Ten...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
