Věřila
Sáhla na malou krabičku ve své kapse a usmála se. V její tváři se promítalo všechno, co si stihla uvědomit během dní. Třásla se po celém těle, život v jejích zelených očích už vyhasl. Ušklíbla se sama sobě. Jak jsem mohla být tak hloupá? Vytáhla z kapsy krabičku plnou pilulek, které mají pomoci od bolesti. Na tuhle bolest nestačí jen jedna. Začalo to před půl rokem. Přes internet se jí ozval sympatický vrstevník. Adam se jmenoval. Pocházel z druhého konce republiky. Vypadal, že je v pohodě, a tak si ho bez rozpaků přidala do přátel. Hned jí napsal zprávu. Odpověděla. Působil mile. Strávila s ním tímto způsobem spoustu času. Důvěřovala mu. Časem se s ním bavila i o osobních věcech a on jí sděloval i detaily ze svého života. Mnohokrát jí pomohl. Například tehdy,...
Lord Kostlivec
Byl jednou jeden Lord Kostlivec, kterého se všichni báli. Neměl rád zlé lidi, kteří ho častovali špatnými jmény. Byl hodný kostlivec, který chtěl pomáhat lidem. Jednou se šel podívat, kde by mohl pomoct, když tu uviděl jednu matku se synem na ulici. Rychle tam běžel a zeptal se: „Nepotřebujete pomoct?“ Matka s dítětem se ulekla a začala utíkat, protože se ho bála. Lord Kostlivec byl zklamaný a chtěl s tím něco udělat. Řekl si: „Použiji nějaké kouzlo, abych se proměnil v obyčejného kouzelníka.“ Tak se také stalo. Vyvolal kouzlo a ve vzduchu se začaly tvořit malinké barevné hvězdičky, které na něj začaly padat, a Lord Kostlivec se přeměnil na člověka. Byl to silný, pohledný muž s pláštěm, který mu sahal až k patám. Šel se projít do lesa, jestli tam není nějaký...
Modrá lilie
Zamilovaná dívka, jež přišla o toho, koho milovala. Přesto naděje umírá poslední a i ona se dočkala vysvobození ze smutku. Probudila jsem se. Bylo krásné ráno ozářené ranním sluncem, které do mého pokoje pronikalo skrze zatažené záclony. Paprsky slunce dopadaly na koberec a vypadalo to doopravdy zajímavě. Rozhlédla jsem se po pokoji. Opatrně a pomalu jsem se zvedla z postele a roztáhla záclony. Okamžitě se mi do očí opřelo ostré sluneční světlo jarního slunce. Přimhouřila jsem oči a pak to uviděla. Vázu… Vázu plnou vody… Vázu, ve které se na slunci třpytily orosené květy lilie. Barva květů byla opravdu nezvyklá, protože byla modrá. Tmavě modrá, skoro totožná s barvou mích očí. Zahleděla jsem se z okna našeho domečku u lesa a usmála se při pohledu na louku před...
Těžký život
Začal další den a sním i další práce. Vylezla ze své postele a šla pomalu ven. Chtěla by dál spát, ale nemohla. Kdyby nepracovala, tak by se to královně nelíbilo, a jí by se zas nelíbilo, kdyby se to královně nelíbilo. No co, jejím údělem bylo královně sloužit. Vyšla ven. Ranní slunce zase pálilo jako čert. Šla dál a dál. Musela něco najít. Něco užitečného. Jenže všude bylo absolutně vybíleno. Všechno, co bylo v dosahu, už vysbírali ostatní. Musela tedy jít dál. Ano, konečně něco zahlédla! Když přišla blíž, zjistila, že je to jen další stavební materiál. Ten se sice hodil vždycky, ale přeci jenom by dnes chtěla donést něco zajímavějšího. Nějaké jídlo. Jenže je taky škoda tady přeci nechat takové množství materiálu. Rozhodla se. Teď pobere co nejvíce stavebního...
Noční obloha
Chladný noční vánek mi čechral vlasy, jako to dělal pokaždé, když jsem vylezla ven z domu v nekřesťanskou hodinu. Jsem insomniak, takže místo spánku se v noci jen tak potuluju okolo domu. Prostě nemůžu usnout. Ale mně to nevadí, nejsem unavená. Nikde nikdo není, všude klid a mír. Máte pocit, že jste na celém světě sami, je to takový… zvláštní a uklidňující pocit. Měsíc vesele svítí na obloze, sem tam zmizí za mrakama, ale jinak tu stále je… Se mnou… Pro mě… Vždy tu je. Kolikrát na něj fascinovaně hledím a myslím si: Je to vůbec možné? Může být něco tak nádherného? Svit Měsíce je to nejkrásnější, co moje oči kdy mohly spatřit. Jsem jím naprosto okouzlena, ohromena. Jdu pomalu za dům a sednu si na ručně vyřezávanou lavičku od strýčka Boba,...
Uteč, dokud můžeš!
Probouzím se na temném místě v zchátralém domě. Je noc. Cítím drobnou zatuchlinu a zvenku slyším bubnování kapek a rány blesků. Co tu vlastně dělám? A jak jsem se sem vůbec dostala? K dispozici mám pouze svou hůlku a odvahu. Trochu se začínám bát. Jsem ale nucena vstát a odebrat se ke dveřím. Ve tmě mám nejrůznější vidiny. Pomocí hůlky vytvořím drobné světlo, které mě bude doprovázet. Připadá mi, jako by mě někdo sledoval. Raději se neotáčím a jdu dál. Vezmu za kulatou kliku starých dveří a vyjdu na chodbu. Na stěnách jsou jen kusy strhaných tapet a poničených obrazů. Koberec na podlaze je ohořelý a dolů vedou dlouhé schody. Tep se mi zrychluje každou sekundu a mám pocit, že vyletím z kůže. Srdce cítím až v krku a nohy mě téměř neposlouchají. Co teď? Mé těžké...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
