Jak se setkala Jezérka s Kanélií
Vodní povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Jezérka byla krásná vodní víla žijící v jezeře. Taková vodní víla je opravdu celá z vody. Vlasy má jako malý vodopád a průzračnou pokožku má zrovna jako voda, ve které žije. Na vodní víly narazíte jen zřídkakdy, jelikož se ukazují pouze zvířatům a ostatním vílám, a jakmile vycítí v blízkosti člověka, okamžitě se skryjí pod hladinu. Jezérčiny vlasy stékaly až k pasu, pokožku měla průzračnou, až bylo vidět prostředí za ní, a s velkou oblibou nosila dlouhé modré šaty. Za celá ta léta se setkávala jen s jednou vílou, a tou byla Rekie. Rekie žila v řece nedaleko Jezérčina jezera, vlasy měla krátké a pokožku neustále pokrytou bublinkami. Měla poněkud divokou povahu, takže pořád pobíhala od řeky k jezeru a zase zpět...
Legenda o ohnivém chlapci
Ohnivá povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. V dálce hořelo. Někdo stoupající oblaka dýmu považoval za běžný požár způsobený příšerným suchem, jiní s důvěrou v báchorky hádali, že se draci vrátili, a ti nejtroufalejší nad pintou piva vtipkovali, že vzplanula královská toaleta. Ani jedna z těchto skupin neměla pravdu. Tam v dáli, až za Nejstarším lesem, nejmladší syn vesnického statkáře se střetl s několika vojáky královské armády. Ať už šlo o omyl, nebo jen o dětský nevinný vtípek, semlela se potyčka. Tři dospělí a ozbrojení muži proti jednomu malému děcku. Dopadlo to nepřekvapivě. Smrt dítěte však nebyla způsobena mečem nebo snad rukou okolo krku… Oheň, který chlapec narychlo zažehl a který mu měl přivolat pomoc, se stal jeho zkázou. Dlouho se krajinou...
Jezdci v plamenech
Ohnivá povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Psal se temný, chladný večer jednoho neurčitého dne v neurčitém týdnu a neurčitém měsíci či roce. Dokonce i místo dění je neurčité. Jedinou podstatnou věc tohoto příběhu tvoří okolnosti, za kterých je vyprávěn. Plamenné okolnosti… Vysušenou krajinou písečných dun, v níž už měsíce nezapršelo, se rozléhal dusot tisíců koňských kopyt. Nebyla to ledajaká koňská kopyta, nestvořila je zem, vzduch ani voda. Jen oheň. Horký, nezkrotný a krutý. A přesně tak to také vypadalo. V místech, kde se obrovské stádo přehnalo, zvířil se oblak prachu. Trajektorie kopyt byla okamžitě nahrazena hořící stopou, která ještě dlouho poté, co všichni zmizeli, doutnala a plála. Za normálních okolností by stádo ořů, byť ohnivých,...
Čarodějnice
Ohnivá povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. I když to je už spousta let, stále si to pamatuji, jako by to bylo včera. Byla jsem malá holka, žila jsem spokojený život v jedné vesnici téměř na konci světa. Měla jsem jen matku, starší sestru, kočku a pár slepic. Otec byl naverbován na vojnu a domů se už nevrátil. Vím, že byla zima, sněhu po kolena, místy i víc, a když jste brečeli, tak vám slzy mrzly málem v očích. To si dnes už nedokážete představit. Ale tehdy to byla realita. Pro všechny rodiny bylo těžké sehnat něco k jídlu, a co teprve pro ty bez otce. Všechny slepice jsme prozíravě uvařily dřív, než nám stihly venku zmrznout. Později jsme přežívaly z darů od přátel. Kdo nemusel, ani nechodil ven a všechny rodiny se snažily, aby jim nikdy nevyhaslo v...
Jsem oheň
Ohnivá povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Když jsem se narodila, válka už byla v plném proudu. Na dobu míru si matně vzpomínala maminka. Občas mně i bratrům vyprávěla příběhy ze svého dětství, které se nám zdálo být neuvěřitelně bezstarostné. Žádné boje, žádný výcvik, žádný strach o ty nejbližší. To já s tím strachem vyrostla. Nejstarší bratr odešel do boje krátce poté, co jsem se naučila číst ta nejjednodušší slova. Druhý bratr odešel rok po něm. Adrian, který mi byl nejblíže věkem i povahou, odešel před půl rokem. Ani jeden se ještě nevrátil… A nejspíš se už ani nevrátí. Zanedlouho odejdu i já. Je to teprve posledních pár let, co do války odcházejí i dívky. Mužů už bylo málo, proto za budoucnost naší země bojujeme i my. Co na tom, že ani nevíme, proč...
Dům v plamenech
Ohnivá povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Žila byla kdysi jedna velmi bohatá rodina. Měla opravdu velké jmění a pište si, že se jím i ráda chlubila. Všichni měli prestižní hůlky, značkové oblečení… Žili si jak králové a ostatním, co do elity nepatřili, to dávali velmi, jak se lidově říká, sežrat. To všechno bylo z jejich pohledu idylické – neměli nouzi, pořád si mohli kupovat víc a víc… Až jednoho dne u nich zazvonila stará kouzelnice. „Kdopak jste?“ zeptala se paní domu. „Jsem chudinka stará stařena. Muž mi zemřel a teď nemám kam jít. Pomozte mi, prosím. Odvděčím se vám.“ „Pche, to určitě! Akorát sem zatáhnete nějakou nemoc!“ „Ale, slečno…“ „Řekla jsem to jasně! A teď už jděte. Jen mi tu hnusíte dům.“ „Dobrá tedy. Když to nejde po dobrém, musí to jít...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
