Velká šumavská expedice
Na dovolenou se každý těšíme, protože víme, že si odneseme spoustu vzpomínek. Nu, slečna Mia pro bobříka toulavých bot přišla s životním příběhem a zážitkem, který by si možná nakonec odpustila. A přesto na krásy Šumavy nezanevřela… -*- V osm hodin ráno vyrážíme do dalekých končin jižních Čech. Ranní cesta autem je docela zdlouhavá a cíl se blíží jen pomalu. Kdesi daleko za Brnem si uděláme přestávku na snídani a já si kupuji latte v místním McDonaldu. Pak už nezbývá než sledovat mapu a neznámou krajinu. Na místo dorazíme okolo půl druhé. Malá vesnička, ještě menší penzionek Černá růže. Na obrázku na internetu vypadal větší. Náš pokojík docela ujde. Zastavíme se dole v hospůdce na pozdní oběd a potom vyrážíme na naučnou stezku kolem řeky Vydry. Je chladno,...
Ve výškách
Pan Cinex svým životním příběhem už zaujal minimálně bobříka velkých citů. A nyní svým zážitkem s jeho milovanou přítelkyní zaujal i bobříka toulavých bot. -*- „Pozor, musíš vykročit druhou nohou, jinak spadneš!“ zakřičel jsem na ní. Stál jsem asi deset metrů od ní, na druhé straně propasti. Při pohledu dolů mě svíjela závrať z té neskutečné výšky. Sledoval jsem jí, jak kráčí po rozpadlých, starých, dřevěných prknech. Šla přímo za mnou. Co její krok, to vyšší tep jsem měl. Bál jsem se o ni hrozně moc. Stačil ani ne centimetr a spadla by někam hluboko dolů. „Už jen krok a jsi tu!“ říkám jí s nadšeným výrazem. „Nééé!“ zakřičela a smekla se jí noha. Padala dopředu a na poslední chvíli jsem jí chytil za ruku, přidržel a vytáhl...
Jak se tomu říká? Dobrodružství!
Bobřík toulavých bot to ví, ale teď se i Vy dozvíte, jak se stát dobrodruhem, díky Nině Yozhinski. -*- V Horním Jablonově žiji už dvanáct let. Je to místo klidné a malebné, vesnička čítá asi devadesát obyvatel a na nic moc vzrušujícího zde nenarazíte. Jak příhodné – já a dobrodruh? Ani za čerstvě upečené povidlové buchty. Mám rád svůj klid, přeci jen už mi bude skoro šest desetiletí. Navíc já klid potřebuji, jak byste asi chtěli sepisovat Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, kdyby vám pod okny neustále štěbetala neposedná mládež? Beztak ze svého útulného domku nevycházím víc než na procházku blízkým lesem a nutné zařizování. Potřeba mezilidského kontaktu mne opustila před patnácti lety, když jsem… no, ale to by byl...
Deštěm a městem
Bobřík toulavých bod od slečny Viljy je příběh o odvážné Anice a jejím zapomnětlivém tatínkovi. -*- Anika stála před budovou městského bazénu, na zádech měla batůžek s věcmi na plavání, které si dala vzorně do sáčku, aby jí nic nezmáčely, a dívala se do deště. Nevěděla, kolik je hodin, ale byla si jistá, že tu na tatínka čeká už hrozně dlouho. Taky si byla poměrně jistá, že na ni tatínek zase zapomněl. Skoro pokaždé, když ji měl po plavání vyzvedávat taťka, přijel pozdě, pořád se omlouval a cestou domů se s ní stavil v cukrárně, kde jí koupil zmrzlinový pohár. Anika se na něj za to nezlobila, vždycky byl takový a často to byla docela legrace. Inu, tátu přece znala celý svůj strašně dlouhý život, tak dlouhý, že ještě neuměla hodiny, protože to se naučí až ve...
Déšť pod hvězdami
Nazujte si pohodlné boty a následujte slečnu Klotyldu Malíkovou. Bobřík toulavých bot je již připraven strávit noc pod hvězdami. -*- Nádraží bylo obvyklou směsicí zvuků, tou podivnou kakofonickou harmonií. Občasné hlášení nádražního rozhlasu se mísilo se skřípotem brzd, duněním pražců, nadšenými výkřiky při shledání, spoustou rozhovorů malých i větších skupinek, občasnými prosbami o radu i dotazy obsluhy prodejních okének. A také se znělkou, samozřejmě, a s občasným syčením automatu na horké nápoje. Riki šťastně vplula do toho mikrosvěta a záhy k jeho hlasitosti přispěla, když na ni začali volat a mávat její kamarádi. Vesele jim pozdravy oplácela, ač u toho stihla hodit lehce teskný pohled právě po nápojovém automatu. Obvykle si u něj mezi koupením jízdenky...
Poslední cesta
Bobřík toulavých bot v podání pana Nebelbracha je krásný příběh o chlapci, který ze všeho nejvíc miloval vlaky. -*- „Honzíku, kde se zase touláš?“ volala maminka z okna, ale Honzík ji neslyšel. Právě se totiž prodíral lesem, který rostl za jejich chalupou. Nevadilo mu, že ho větvičky švihaly do tváří, hlavní bylo, aby došel včas. Podle jízdního řádu měl vlak projet v osm hodin. Byl nesmírně zvědavý, zda ho potáhne Škoda 109E, nebo starší Škoda 99E. Honzík byl velký fanoušek lokomotiv. Aby také ne, když jeho tatínek jednu řídil! Kolem jejich vesnice jezdil vlak jen jednou za dvě hodiny, nikdy si ho nenechal ujít. Maminka se na něj často zlobila, říkala: „Kluku, po kom ty máš ty své toulavé boty! Pořád někam běháš, kdykoli tě potřebuji, jsi někde pryč. Nemůžeš si...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
