Podzim

Je to melancholie Či radost, Co mne svírá? Je to skutečnost Či pouhý strach, Co mne sžírá? Nevím. Jakmile padne k zemi První list, Přitlač ještě trochu píst A kopni si. Listopad. Podzim. Těch barev A ta krása. A mne zas jedinou to drásá. Dny tepla jsou tatam A za chvíli do ksichtu koule Mi bude házet Kdejaký přisprostlý fakan. Ty listy vítr odvane A zasype je ten hnusák sníh. No, A co z toho jen ten zloduch může mít? Zatímco mnou Den za dnem cloumá tetička melancholie Ze studených dní A ze dnů krátkých, které se prostě blíží. Cvoci si bruslí na stadionech z nostalgie A už se vidí jak s prknem na nohách Sjíždí kopce. Mě to nebere. Nebere to konce. A jak padají listy k zemi, To vám teda řeknu, to je pořízení, Nemůžu si pomoci, Ale mně, Mladé holce, Listy připomínaj...

Autor : dne 10/31/2013 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Hříšnice

Napůl panna, napůl ďábel žalm svůj tiše odříká, zpola temná, zpola anděl, schovat se, však neví kam. V kostele na půdě svaté prsty svátost nuluje, poslouchá ty hlasy tupé, že zběhlice a hříšná je. Ďáblu slíbil sám Bůh azyl, tak schovává se za maskou, ďábla nikdo neporazí, honosný šat a v ruce kolt. Muž zákona již bránu srazil, s úsměvem ji shledává za viníka, co nezaslzí, za zrůdu, vraha, bídníka. Snad lituje svých četných hříchů, snad mysl svoji zpytuje, teď není šance ku úniku, snad hříšnice, však mrtvá je.

Autor : dne 04/07/2013 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Jiná láska s korzetem

Jsi má kniha, písmo svaté, měkká postel, župan froté, vůně nebe, kávy, psaní, jsi mé všechno, co mi voní. První láska, a hned jiná, v hloubce černi potopená, jsi dole – i tak jsi mi svatá, jen archandělů celá četa. Barvy pryč, jen tmavo s bolem, navždy jiná než ti kolem, jako já, tak ty, jsme dojem, navždy sluha, ty mým lordem. Jsi jen změna, dál nic psáno, co je pevné, není dáno. Vše je jiné, jen víry chvění, samota a moje snění. Dívka, ta, co změnila mě. „Víš, táto, já mám skrytý v domě její korzet pod postelí… …a s tím všecko, co mi...

Autor : dne 03/25/2013 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Smrt

Smrt, Černý havran na těle, Co mršinou se krmí A od ní čeká povolení Maso trhat dál a dál. Smrt, Ta černá Máří Magdaléna, Co se Sofoklem se spojí A uvádí jej v opojení, Že lidem osudy má psát. Však proč by Smrtka Byla Smrtkou, Co by z toho měla? Denně vídat strach a hrůzy, Mučit lidská těla? V každém je vždy Dobro, tak i zlo A zločinci a vrazi Nejsou hrozní nastálo. V hloubi duše Krásu mají, Zlaté srdce Utajují. Zničí štěstí, Však sami trpí A v kobkách svůj trest přijmou, Jenže z téhle hrůzy, Z toho strachu Další hříchy vzejdou. Avšak mají srdce, Pocity. A lítost, která je trhá, Po světě rozhazuje. Proč by tedy Smrt Jen roznášela vztek? Proč by honila chlapce, Co ještě nechce Opustiti svět? Proč by to dělala? Vždyť je to žena! Určitě jako každá jiná, Malé Smrtky...

Autor : dne 03/19/2013 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Králíček

Dvě rudé oči Shlíží do těch mých. A bílým kožichem Mne laská. Objímám tě, Jsi jen můj A věř, Že ohlídám tě Stůj co stůj. Jsi má láska A já láska jsem tvá. Do pelíšku Pod pacičku Polštářek ti uschovám… Neb jsi má láska A já láska jsem tvá. Byť nejsi člověk, Jsi jediný, koho mám.

Autor : dne 03/15/2013 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů