Hannah

Stála uprostřed chodby a zírala nepřítomně před sebe. Tolik se nezměnila od doby, co se v této chodbě objevila poprvé. V jejích očích se zračila prázdnota. Ale i přes tuto prázdnotu se z nich dalo vyčíst mnoho. Na první pohled jste poznali, že ta dívka rozhodně nebyla šťastná. Jenže nikdy nikdo pořádně nezjistil, kde se tu vzala nebo co se jí stalo. Když ji našli uprostřed lesa, bylo jí pět let. Bloudila tam bosky a nevěděla, kde nebo kdo je. Nevinné dítě se tak dostalo sem. Do ústavu pro opuštěné děti. Do ústavu pro sirotky. Do ústavu pro děti, o které nikdo z nějakého neznámého důvodu nestál. Tohle dítě upíralo svůj prázdný pohled k lidem, kteří ji našli v otrhaném oblečení, špinavou a opuštěnou, a netušilo, co s ní bude dál. Prvních pár měsíců moc nemluvila....

Autor : dne 11/09/2012 | Z křídel můr | 0 komentářů

Promluv!

Po delší promlce se čítárna probouzí ze spánku a přináší nová dílka. Tentokráte je to povídka z Literárního semináře z pera Susan Cookové. (Povídka ponechána bez korektury v původní podobě.) Moniko, doufám, že se máš dobře, sestřičko moje. Nebo alespoň lépe než my. Stále nemluví. Jsou to tři roky, co jsi odešla a on stále nemluví. Doktoři tvrdí, že ani nikdy nezačne. Bojím se, že se ho budu muset vzdát. Už to nezvládám. Už by ho dávno dali do ústavu pro duševně choré děti, nebýt jeho nemoci. Nevím, co mám dělat. Nemůžu ho opustit. Andrea Nemůžu ho opustit, tak jako ty. Tohle přesně se honilo při psaní tohoto krátkého dopisu zlomené, mladé ženě. Odložila propisku a smutnýma očima pohlédla na svého synovce sedícího v koutě, zírajíc do prázdna, do neznáma. Jako by...

Autor : dne 07/01/2011 | Z křídel můr | 0 komentářů

Realita šťastných chvil

Můj život stojí za prd. Od mého narození se toho stalo opravdu hodně, ale já si stejně pořád připadám neuvěřitelně prázdná a nešťastná. Proč se to nemůže změnit? Alespoň jeden jediný den bych chtěla prožít jinak…Otevřela jsem oči do dalšího zamračeného listopadového dne. Moment. Svítilo slunce. To bylo vážně neobvyklé. Třeba mi alespoň tahle drobná maličkost dopomůže k lepší náladě. „Caroline!“ zavolala na mě máma z obývacího pokoje a tím mě konečně donutila vstát z postele. Je jedno, jak krásné počasí bude. Stejně půl dne strávím ve škole. Oblékla jsem se a seběhla ze schodů. Do nosu mě okamžitě udeřila známá, přesto překvapivá vůně mé milované snídaně. „Mami,“ zamumlala jsem. „Tys dělala lívance?“ nechápala jsem, co...

Autor : dne 03/04/2011 | Z křídel můr | 0 komentářů