Lakomství
Z pera anonymního autora. -*- Znával jsem dívku, která vlastnila skleník plný květin všech možných barev. Měla sestru, která jí pomáhala se o květiny starat. Teda až do chvíle, kdy vypukla ohromná hádka. Bylo tomu takto: ta první jednoduše nesnesla pomyšlení, že by měl kdokoliv stejné růže jako ona, kdežto ta druhá, jak tomu tak bývá, chtěla přesný opak. Toužila květiny rozšířit po celé zemi, aby je mohl obdivovat každý. A tak se ještě toho večera vydala na cestu pryč, s sebou vzala jediný růžový okvětní plátek a dala své sestře sbohem. Ta ji pak marně vyhlížela na prahu a nikdy svého rozhodnutí nepřestala...
Trpělivost
Z pera Doe van Bos. -*- Kytku říkáš, hostinský? Co třeba takový břečťan? Uznávám, ten ledaskomu nepřijde na mysl jako první. Ale mně už kolikrát pomohl. Ne, ne jeho listy nebo tak něco. Jeho duše, jde-li to tak nazvat. Asi jako každý občas ztratím trpělivost. Začnu se vztekat a práce stojí. A v tu chvíli se zastavím, nadechnu a vzpomenu si na břečťan. Práce mu taky nejde rychle, ale nikdy se nevzdává. Cokoliv se mu postaví do cesty, to rozdrtí. Nebo alespoň přeleze. Sucho ani déšť, sekera ani rýč, nic ho nezničí. Prostě si trpělivě roste. A když to zvládne nějaká kytka, zvládnu to...
Štědrost
Z pera anonymního autora. -*- Normální den v práci, navázat květiny, barevné, nádherně, vonící, svět dělající o něco hezčí, s úsměvem na tváři poslouchat úlisné řeči zákazníků. V podvečer však všimla jsem si dívky, byla docela malá, vlastně ještě dítě. Bylo očividné, že na něco čeká. Po chvíli prošla skupinka dětí pravděpodobně ve stejném věku a doslechly se ke mě jen urážky a posměšný smích. Dívka si sedla na schody vedlejšího domu a začala brečet. Zkrátka ten, kdo měl přijít nepřišel. Ale co já s tím, můžu něco vůbec udělat? Vzala jsem květiny, navázala barevnou veselou kytici a beze slov jí ji vtiskla do...
Podvod
Z pera anonymního autora. -*- Nikdy nebyl typ člověka, o kterém věděl každý všechno, znal ho skoro jako své boty. I když to je u výřečných, hlasitých lidí běžné, protože často a rádi sdílí své zážitky, dojmy, on byl velkým tajemstvím. Vyžíval se v pozornosti, bavil se, když se společnost točila kolem něj. Ale nikdy neukázal svou pravou tvář a nejednou se stalo, že najednou zmizel a kompletně změnil kruhy, v nichž se pohyboval. Přetvářka byla jeho život, jedna věc se však neměnila: vždy po sobě zanechal nějaký symbol. Ani tentokrát to nebylo jiné, po báječném plese po sobě zanechal jedinou vzpomínku, růži, pouhý...
Pomluva
Z pera Tiany Ramero -*- Asi všichni máme aspoň jednu špatnou vzpomínku z dětství či dospívání. Někteří se potýkali se špatnými hračkami pod stromečkem, jiným rodiče odpírali sladkosti… A mě? Mě zahrnoval obří mrak pomluv. Velký nos, žádné peníze, špinavé oblečení, žádní domácí skřítci… Až toho jednou bylo dost. Vlastní medicíny ochutnat jsem jim dal ochutnat. Jednou, když učitel náš na hodinu došel, vydal jsem se na cestu hradem. Na každou skříňku a dveře, napsal jsem vzkaz o svém nepříteli – že mu nohy smrdí, že nemá ani dva rychlobrky. A na konci hodiny jsem skutečně nebyl obětním beránkem, i když stálo mě to vlastní...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
