Víra
Adventní stoslůvka z pera anonymního autora. -*- Seděla jsem na křesle u krbu, které už pro mě bylo vyhrazené, ačkoliv jsem tu nebydlela. Byla zrovna první adventní neděle, venku už se stmívalo a my jsme u nich byli na návštěvě – ostatně jako každoročně. Nadšeně jsme si s nejlepším kamarádem vyměnili pohledy, když jeho mamka obřadně přinesla věnec, následovaná svým mužem, připraveným zapálit první svíčku. U věnce strávíme příjemnou chvíli, než si naše rodina vezme vlastní svíci, kterou si od té hořící zapálí. Společně ji pak doneseme domů a budeme si užívat společný oheň. Vždy jsme věřili, že takto utužíme svá pouta a plamínek víry nás bude...
Závist
Z pera anonymního autora -*- Princezna krásná, vším lidem milovaná, opět slavila své narozeniny a spolu s ní slavilo celé království. Všichni byli ve velikém očekávání, jaký program princezna vymyslela. Nikde se nemluvilo o ničem jiném. Všude bylo naklizeno, brnění všech stráží se leskla ve slunečním svitu. Jedna osoba však neslavila. Druhá z princezen totiž svou sestře pozornost nesmírně záviděla. A už měla plán, jak vše změnit. V kuchyni probíhaly přípravy slavnostní večeře, sestra oslavenkyně kuchyní rychle proběhla, vylila malou lahvičku do jednoho z hrnců a hned zase zmizela. Celé království pak týden sužovaly bolesti břicha a střevní potíže, na oslavu by nejradši každý...
Hněv
Z pera anonymního autora -*- Stačil jen drobný pohyb palcem, aby vylétla první jiskra. Ta už se nebála chytit nějakého hořlavého povrchu a následně vzplanout. Postupovala dále, sílila, už nebyla pouhou jiskrou, nýbrž se proměnila v plamen. A ten se nebál dále přiživovat, stále obnovovat, rozvíjet se v oheň. Jakmile jiskra začala, ohni se nedalo zabránit. Přesně do takovéto metafory svůj hněv rád dával, když byl zrovna v klidu, schopný racionálně přemýšlet. Chtěl to vysvětlit, přijít na řešení, jak se svým neduhem pracovat. Jak ho vysvětlit ostatním a dokázat jim, že jim nechtěl ublížit. Jenže vždy, když už byl kousek od svého cíle, vylétla...
Podvod – Veliká vzácnost
Z pera anonymního autora -*- Spokojeně si domů nesl klec, ve které podřimoval ptáček modré barvy. Zobáček měl schovaný pod křídlem, takže připomínal spíše opeřenou modravou kuličku než vzácného papouška, ale chovatel si byl jist, že se jedná o vskutku výstavní kousek. Koneckonců, původní majitel to sám říkal: Prvotřídní exemplář, pane, veliká vzácnost, velikánská, dovezený až z Panamy! Samolibě se usmál. Prodejce mu sice nedokázal říci, o jaký druh papouška se jedná (to opravdu nevím, pane, já jsem jen prodejce, ale už mi za něj nabízeli dvakrát tolik!), byl si však, že neprohloupil. Vždyť o jaký druh se jedná, si může snadno dohledat na internetu… (stoslůvka byla inspirována touto...
Láska
Z pera anonymního autora. -*- Podívala se mládenci do očí a pohledem ho ujistila, že jeho drahé psaní je ve správných pařátcích. Zoufalý výraz v jeho tváři se trochu zmírnil, když se v něm mihla něžná emoce. Holubička roztáhla svá křídla a využila lehkého vánku pro svou cestu. Letěla dnem i nocí, aby splnila své důležité poslání, pomohla mladému páru uchovat vzácný cit. „Holubičko zlatá, poleť ke mně!“ zavolala na sněhobílého ptáčka dívka. Sršela nedočkavostí, přesto však nezapomněla prvně holubičku za její službu odměnit něčím do zobáčku. Dále ale neotálela, odvázala od nožičky malý pergamen a dala se do čtení. Oči jí jen zářily...







