Píle – Hned tam budu

Z pera anonymního autora. -*- „Snad nejsi v práci?!“ uslyšel za sebou vyjeknutí. Spěšně zavřel terminál se vzdáleným přístupem a pokusil se tvářit nevinně. Na e-mail od Adama odpovím později, ta zakázka od Němců taky celkem hoří… „Jistě že ne,“ začal konejšivě, jenže ona ho prokoukla. „Slíbil jsi mi, že si dáš večer padla!“ „Hned tam budu, potřeboval jsem se jen na něco podívat,“ zalhal. Moc dobře věděl, že dřív než o půlnoci neskončí. Je to velmi důležitý projekt, šéf na něj spoléhá. Když má teď Kristýna ruku v sádře a Miloš nemocné děti, je to na mně. Miloval ji, jenže nejprve musel dokončit...

Pomluva – Oči

Z pera anonymního autora. -*- Kráčela chodbou do pavilonu B na hodinu, ale přesto si připadala jako filmová hvězda na červeném koberci. Cítila, jak se na ni upírají desítky, možná stovky očí, jak pozorují každičký její krok, propalují její záda, zátylek i temeno hlavy. „Hele, Vágnerová!“ zahulákal na ni kdosi. Táňa cítila, jak se jí hrne krev do tváří. Přidala do kroku. Za zády slyšela smích. Netušila, proč se ty dvě krávy rozhodly všude o ní rozkecat zrovna to, že má nějaký románek s jejich zeměpisářem Vágnerem. Byl to mladý fešák, ano, ale proboha – Táňa se zastavila u něj doma proto, že šel s ženou do divadla a potřebovali pohlídat děti, a zodpovědné Táni se přivýdělek prostě hodil! Když odcházela od Vágnerových, zahlédl ji Ondřej, s tím momentálně chodila...

Lstivost

Z pera anonymního autora. -*- Dělala to fikaně a mazaně, přelstila by svým chováním kde koho. Dělala z vás úplně nejhoršího člověka, ale bez toho, abyste to nějak zaregistrovali. Ba naopak byla jakási milá a úlisná, dané konkrétní osobě přišla hodná, milá a jak nejlepší kamarádka. Ale ta nejlepší rádoby kamarádka se vždycky ozvala jen, když něco potřebovala, jen, když čula nějakou výhodu, jen když věděla, že je jí k něčemu dobrá. Obelstila její city sladkými řečmi a využívala ji. A člověku trvá, než si to sesumíruje, než si to uvědomí, jak byl obelhán, když tu ten lstivý podrazák není, když ho potřebujeme my. Že ho nezajímá, jak se my cítíme. Že riskuje vždy naše věci. Věřte tomu nebo ne, nevyplatí se to nikdy a vždy se takové chování vymstí, člověk skončí třeba...

Statečnost – Nádech, výdech

Z pera anonymního autora. -*- Zhluboka se nadechla a už poněkolikáté během poslední hodiny vzala do ruky mobil. Nejistě vyťukala číslo doktorky, chvíli nervózně pozorovala displej, ale tlačítko roztřeseným prstem nestiskla. Připravovala se na to od začátku týdne. V pondělí musela zůstat v práci přesčas, v úterý doktorka neordinuje, ve středu jí do toho nečekaně vlezla pracovní schůzka a ve čtvrtek byla nějaká nastydlá, takže neměla nejmenší chuť kamkoli volat. Jenže jestli se chce kvůli té bulce v prsu objednat co nejdřív, měla by si pohnout, nechce přece čekat přes víkend… Telefonování ji prostě děsilo. Jenže věděla, že to musí překonat. Nádech, výdech. Stiskla...

Lehkomyslnost

Z pera anonymního autora. -*- „Tak já už teda pojedu.“ „Sama? Počkej, zavolám ti taxíka,“ nabídl se Petr a úkosem pohlédl na lahve od vína na nočním stolku. Aneta se mu zavěsila kolem krku a políbila ho o něco vášnivěji obvykle. „Já to zvládnu, broučku, tak dobrou,“ zašvitořila se smíchem a než Petr stačil zareagovat, byla ve výtahu. V tu chvíli se proklínal, že nemá řidičák. Nervózně přemýšlel, jestli by neměl zkusit někomu zavolat. Aneta vyšla do tmy a nastartovala Forda. Dalo jí zabrat trefit se klíčem do zapalování, ale nakonec to zvládla. Petr z okna nervózně sledoval, jak stříbrné auto mizí kdesi...