Hořkosladce – třetí část

Z dálky zaznívala první poselství lesních ptáků, rozprášená v nepříjemném houkání. Prudké jako zvonění konce školní přestávky, uhánějící sanitka s příslibem umírání, mávání odjíždějícího vlaku. Vyplašeně se probrala, stále přivinutá k Erikově hrudi. S pronikavým světlem policejních aut vyskočila na nohy. Chtěla utíkat, zabořit se do hlubokých lesů, stát se neviditelným duchem. Odmítala ochutnat šálek veškeré potlačované bolesti zametené pod koberec volnosti. Ale rozum přinutil bosá chodidla zůstat. Nesvedla by uprchnout před skupinou vycvičených mužů. Sklesle se zhroutila na chlapcovo rameno. „Našli nás,“ zašeptala trpce. Policisté v černi prokletých uniforem ji beze slov odtrhli, s drobným postrkáváním rusovlásku nakonec uvěznili za skla blikajícího...

Autor : dne 05/21/2014 | Svitky pergamenu, Depresivní | 0 komentářů

Hořkosladce – druhá část

Poté čas stékal tiše jako pramínky studánky. Rusovláska téměř nevnímala tatínkova starostlivá slova, objetí babičky, letmé políbení dědy. Vnímala pouze strach, strach ze stále otevřených ran pečlivě schovaných v rukávech šedivé mikiny. Proplouvala úsměvy, chutí pražené kávy, poštěkáváním svého milovaného mazlíčka – jezevčíka Erarda. „V černé mi připomínáš prababičku,“ zamrkala stařenka, „chodívala zahalená do neprůhledných hábitů přímo mezi stoleté duby v sadu za chalupou. Vracela se s košíkem provoněným květy bylin, ze kterých nám dělávala čaj.“ Dívka stále neposlouchala. „A co ten tvůj chlapec, Erik?“ zašveholila babička. Erik. Během těch zvláštních tří dnů si na něho vůbec nevzpomněla. Jako kdyby láska přes všechnu...

Autor : dne 12/20/2013 | Svitky pergamenu, Depresivní | 0 komentářů

Hořkosladce – první část

Hedvábné závěsy tiše tančily s vánkem. Jako žena těhotná pampeliškovým kotoučem Slunce se probudila do něžného májového rána. Víčka slepená pylem spánku se unaveně otevřela. Uvnitř nekonečných tůní hladin modrých očí se zrcadlila veškerá hra barev jitřní přírody.Schoulené sedmikrásky se pomalu otevíraly konejšivému teplu paprsků, pramínky vodopádu Beátiných vlasů políbené zrzavými tóninami protkávaly zlatavé nitky oblohy. Opatrně ze sebe shrnula saténovou přikrývku, bosými chodidly ochutnala hřejivou podlahu ze sakurového dřeva. Procházela se okolo akvamarínových zdí, podobná mořské panně schované na okraji útesů. Sladký domov. Netušila, že se v jeho poklidných vlnách může úplně roztříštit. S lehkostí víly se vyšvihla na parapet, voňavé lůno hlíny bylo nedaleko...

Autor : dne 12/02/2013 | Svitky pergamenu, Depresivní | 0 komentářů

Přístav zapomenutých přání

Loď snů proplouvá tichou nocí, do dávného přístavu míří. Do zapomenutých míst se vrací, ke spícím přáním se blíží. Kdysi dávno tady kotvívala, v těchto hlubinách dříve snila. Tady v dětství se usmívala, v hlubinách snů šťastná byla. S jednorožcem v oblacích závodila, toužila po těle mořských víl. V kouzelné lesní chaloupce žila, v srdci měla vyrovnaný mír. Vzpomínání je bolestivé… Zářivé dětství zapadalo, přístav se utápěl v samotě. A každé přání náhle stálo v zapomenuté temnotě. Víly se náhle proměnily v pouhé neexistující bytosti. Polapily ji módní síly, zmizely upřímné radosti. Nechtěla už s jednorožcem závoditi, nepřála si být mořskou pannou. Přání v chaloupce na kraji lesa žíti se stalo vzpomínkou neznámou. Přání vrátit se zpět je živé… Dávný...

Autor : dne 11/16/2013 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů