Žába z oceli
Freya opatrně rozbalila krabičku čokoládové žabky a zkušeně po žabce hmátla, aby ji nacpala do pusy. Ač se snažila být nenápadná, někdo si jejího počínání přeci jen všiml a celou síní se najednou nesla zpráva, že Freya onu žabku snědla. Sotva stačila olíznout poslední cukající se nožku, už se do dveří síně valila madam Barbara. Funící jak lokomotiva a rudá jako kolejní znak Nebelvíru, vybafla na mladičkou studentku. “Vyp-liv-nout! Fuj je to!” Lapajíc po dechu propalovala studentku, která si ještě provokativně olizovala prsty ušpiněné od čokolády, čímž madam namíchla ještě více. Žel Merlinovi profesorka nemohla studentku pověsit za palce u nohou do studeného sklepení, mávla tedy jen hůlkou a proměnila studentku v žabku, v posledním zoufalém činu, jak žabku...
Ježek v kleci
Venku právě padalo listí a ježek zpoza mříží sledoval, jak si jeho kamarádi vesele poskakují mezi nimi. On se však nemohl hnout. Kouzlem byl svázán s touto klecí a vždy, když byl poblíž nějaký mudla, tak se změnil na dřevěný hlavolam. Mezitím, co jeho kamarádi si chodili volně po lese, on musel vytrpět odporné zacházení lidí. Tento kouzelný horor u něj byl denním chlebem, dokud lidi na chvíli neomrzel. Začalo to vždy klidně, postrkováním do mříží, kam se nevešel. Neustálé otáčení mu zvedalo žaludek a s lidským narůstajícím vztekem měl pocit, že vypustí duši. Nadávky byly to nejmenší. Horší bylo, když s ním o mříže třískaly ze strany na stranu, mrskaly s ním a celou klecí třískaly o stůl. Hlava ho už bolela a když se lidem nepodařilo ho dostat ven, tak ho odložily...
Bolavá hlava
Patrick v poklidu seděl u svého stolu a zpracovával nejnovější data, když v hlavě ucítil začínající tupou bolest. Rychle se snažil nalézt prášky, které dostal od doktora, ale s politováním musel konstatovat, že lahvička je už prázdná. Poslední měsíc se bolest hlavy stupňovala a objevovala stále častěji. Lékaři však nemohli přijít na žádnou příčinu. To Patricka dost trápilo, ale kromě zobání prášků nevěděl, co by s tím mohl dělat. Naposledy ho však bolest zastihla včera a on si nové balení ještě nestihl vyzvednout. Myslel, že má alespoň den čas. Jak se však mýlil. Trpce se sám sobě usmál, když se bolest hlavy čím dál více stupňovala a jeho vidění se začalo rozostřovat. Bolest se dál stupňovala a byla tak nesnesitelná, že se sesul ze židle na zem a chytil se za...
Očarovaný náramek
Měla pocit, jako by Patricka viděla v novém světle. Dřív to pro ni byl otravný chlapec, který za ní stále chodil jako stín. Včera se však na jejích narozeninách něco změnilo. Jako kdyby prozřela a od té chvíle myslela jen na něj. Zrovna šla za ním, měla totiž pocit, že s ním být musí. Že kdyby jen chvilku dál otálela, tak to nevydrží. Zazvonila a dveře domku se otevřely. Jako kdyby na ni už čekal, ihned ji přivinul do své náruče. Když ji po delší době pustil, v očích mu svítila jiskra, která jí brala dech. Jako kdyby mu tam zářily dva diamanty. Úsměv, který jí vyvolal šimrání v žaludku, by jiným nahnal mráz na zádech. Omámeně na něj zírala a nedokázala ani promluvit. Když ji pak požádal o obě ruce, ani nemrkla okem a nastavila mu je. V koutku mu trochu cuklo,...
Věneček z pampelišek
Paprsky slunce lehce polechtaly po tváři dívku, která svůj čas trávila v lučním kvítí. Zcela automaticky zaplétala věneček z pampelišek, ale své počínání si příliš neuvědomovala. Necítila ani jemný poryv vánku, který si pohrával s jemnými vlásky, co jí vypadly z culíku. Po noze jí lezla beruška, ale nic takového pro ni nebylo důležité, protože byla ponořena do svých vzpomínek. Na místě, kde svou lásku poprvé potkala, vzpomínala na chvíle plné radosti, ale i smutku, jež jejich společný život provázel. Jedna vzpomínka za druhou lechtala její vědomí a vytvářela na jejím obličeji buď úsměv nebo zamračenou grimasu. S každou další pampeliškou ve věnečku si vybavovala další a další část svého života, který sdílela až do minulého měsíce se svou láskou z dětství....