Kouzelný svět
Princess dopověděla poslední příběh. Měla dobrý pocit. A to nejen proto, že společně s přáteli splnili faunovo přání a převyprávěli mu tolik příběhů, kolik se jen dalo. Ale také z toho, že překonala sama sebe a napsala tak dlouhé příběhy jako nikdy předtím. Po cestě k hradu znovu, jak už mnohokrát, děkovala kouzelnému světu, kolik příležitostí jí už k seberealizaci přichystal. Kdyby tento svět neznala, nikdy by nepsala příběhy, nemalovala obrázky, nefotografovala nevšední předměty a scenérie, nic by nevyráběla, ani by nenamáhala hlavu nad tolika rébusy a hádankami. Procházela kolem Zakázaného lesa a dívala se směrem k famfrpálovému hřišti. Nikdy by nepodnikla fascinující lesní výpravy a nezažila ten adrenalin při famfrpálových zápasech. To není jako fandit vašemu...
Dopis beze jména
Ten telefonát přišel tak náhle. Kateřina právě přicházela domů po náročné směně v místních potravinách, když slyšela zvonit svou starou pevnou linku. Mobilní telefon neměla. Ve sluchátku se ozval pan Dvořák, soused a blízký přítel Kateřininy babičky, jež byla její jedinou žijící příbuznou. Kateřinina vážně nemocná maminka zemřela již před lety, tatínka nikdy nepoznala, sourozence neměla, ani manžela nebo snad děti. Babička bydlela v jihočeské vesničce Dubová Lhota. Od Kateřinina pronajatého bytu tam cesta autem trvá přes tři hodiny. A Kateřina nemá auto. Babičku proto navštěvovala mnohem méně, než by si obě přály. Pan Dvořák naštěstí bydlel v Dubové Lhotě také a dával na babičku pozor. Tu a tam od sebe babičku nechával Kateřině zatelefonovat, pomáhal jí s prací...
Chycená zlatonka
Zmijozel vedl nad Nebelvírem již o sto třicet bodů. Martin na svém koštěti poletoval po hřišti a snažil se najít zlatonku. Už byl nejvyšší čas ji chytit. Náhle kolem něj prosvištěl camrál. Nešťastně pozoroval, jak prolétá nebelvírskou obručí. A v tom si jí všiml. Vznášela se přímo vedle červené kapitánky Jane vedle brány. Martin vystartoval a pustil se za ní. Zlatonka mávala malými křidélky, jak mohla, aby Martinovi unikla. Ten však dal do letu všechno a než se zlatonka, hráči, diváci i komentátor nadáli, držel Martin malý třepetající míček v ruce. Nebelvír zvítězil. Po oslavném obejmutí s celým týmem se Martin odešel převléknout do šatny. Svou první chycenou zlatonku v životě si zastrčil do kapsy kalhot a pomalu se vydal k hradu. Umíral hlady, a tak si to...
Prokletí
„Proč myslíte, že se o tento dům nikdo nestará?“ zeptala se Eleanor, když s partou procházeli kolem starého domu s vymlácenými okny a zpustošenou zahradou, který stál v jejich rodném městě od nepaměti. „Nemám tucha,“ odpověděl Samuel, „ale je ho škoda. Ve své době to musel být nádherný dům.“ „A co se ho pokusit opravit, když se k tomu nikdo jiný nemá?“ napadlo Olivera. Kdyby tento nápad nevznikl, náš příběh by vůbec neexistoval. Domluvili se na nejbližší sobotu, to budou mít všichni čas. Když den D nastal, nezastavil je ani prudký déšť, který neustával již po několik hodin. Plán byl takový, že se zatím jen po domě porozhlédnou, zjistí situaci a příště se do něj vrátí i s potřebným vybavením. Stáli v kapucích na příjezdové cestě. Jako by se rozmýšleli, zda činí...
Hvězdný prach
„Chtěl bych se podívat do vesmíru,“ oznámil Jirka. „Už je to tady zase,“ pomyslela si maminka, která právě umývala nádobí po večeři. Zastavila vodu a oklepala ruce od jarové vody do dřezu. Otočila se, a před sebou spatřila svého osmiletého syna v modrém pyžamu s potisky pestrobarevných planet, a plyšovou raketou v ruce. Usmála se na něj a řekla: „Tak až budeš velký, můžeš se stát kosmonautem. Budeš moci letět do vesmíru, a třeba dokonce přistaneš i na Měsíci!“ dodala hlasem překypujícím vzrušením, tak jak to maminky umí. Jirku to však příliš neohromilo. Díval se na své bačkůrky s vyšitými kometami, a oběma rukama objímal plyšovou raketu. „Ale to je za dlouho, mami. Já bych se tam chtěl podívat už teď.“ Zvedl hlavu a podíval se na ni tím pohledem, pro který by mu...