Anička

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi bok po boku sídlila Samota, Strach a Nenávist. Každý z nich obýval část domu a každá část domu byla plně přizpůsoben svému majiteli. A dole, ve sklepě byla zavřená Naděje. Oni Naději nenáviděli, hatila jejich plány a pletla se tam, kam neměla. A tak Naděje zůstala zavřena v malém a těsném sklepě, ale moc jí to nevadilo. V naději očekávala to, co se stane. Jak by také mohla jinak? *** „A stejnak, barbínky jsou lepší než autíčka!“ Anička si dupla. Tady mohla. Poblíž nebyl žádný dospělý. Žádný z těch, co mají sklon člověka napomnat a přitom dělat to samé. „Ne, ne a ne! Autíčka sou lepší. Barbínky jsou na nic. Mají kolečka? Ne. Můžeš...