Souznění
Vodní drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Stojím na kraji skalního převisu a koukám se dolů. Moře pode mnou je nespoutané, nádherné. Voda se blyští odstíny modré, šedé i zelené, okraje drobných vln zdobí bílý lem pěny. Ve vzduchu je cítit slaná vůně vody mísící se se vzdáleným pachem mořských řas. A cítím ještě něco, nedokážu to ale přesně pojmenovat – vzrušení? Svobodu? Téměř mimovolně rozpažuji ruce, jako bych chtěla všechno to, co cítím, obejmout, a zhluboka se nadechuji. Cítím s tím životodárným živlem, z něhož jsem stvořena, zvláštní propojení. Věnuji nekonečným hlubinám tam dole poslední pohled a dělám krok. Padám a přitom se směji. Ach, ta svoboda! Redakční úpravy provedla Helenia...
Ohnivý přítel
Ohnivé drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Zíral do ohně a odolával nutkání do něj vkročit. Sledoval plameny obrovské vatry, něžně olizující kusy dřeva, jak s téměř mateřskou láskou hladí vyschlá polena. Přál si, aby se stejnou něhou pečovaly o něj. Pozoroval, jak se dřevo mění v řeřavé uhlíky, a zatoužil být jedním z nich. Upřel svůj znavený zrak na jednu z jisker, jež směřovaly k nebi, přejíc si, aby v ní byla jeho zjizvená duše. Aby i ona, stejně jako tato jiskra, směřovala k nebeské bráně. Už nedokázal vzdorovat. Naposled si lokl rumu, a se stopou hořkosti zvolal: „Příteli můj!“, než vstoupil do jeho horké náruče. Redakční úpravy provedla Helenia...
Dluh
Ohnivá povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. „Lizzie!“ Tento výkřik plný hrůzy se zdál hlasitější než jiné. Vydral se z hrdla matky, jejíž dceru právě jakoby něžně pohladily všudypřítomné plameny. Odpovědí jí byl holčiččin uširvoucí křik, který však zanikl v desítkách jemu podobných. Vesnice byla napadena, mezi zděšenými lidmi, snažícími se zachránit si životy, nepatřičně klidně procházeli jiní. Byli zahaleni v rudých kápích a v rukou svírali louče, jimiž zapalovali vše, co ještě nehořelo. Byli chladnokrevní a beze strachu z vlastních ztrát. Zjevně jim na vlastních životech nezáleželo, zato jim však až příliš záleželo na ukončení životů ostatních. Nikdo netušil proč. Nikdo neměl čas ani chuť po tom pátrat. Všichni se snažili přežít. „Zbytečné,“ ozvalo se...
Život lesních víl
Náhled do radostného života lesních dívek, příběh o jejich spojení s přírodou. Na paloučku, obklopeném lesy, skotačí krásné dívky. Vypadají velmi mladé, to proto, že jsou to víly. Lesní víly s květinovými věnečky na hlavách tančí své rozevláté tance a sukénky z listí se kolem nich divoce obtáčí. Za jednou z nich přihopsá malé děvčátko a vztáhne k ní paže. Ne však proto, že by chtěla, aby ji žena pochovala. Zanedlouho už se spolu točí dokola a obě se vesele smějí. Nikdo, kdo nezná víly, by neřekl, že se jedná o matku s dcerou. Víly se přes všechnu podobnost tak liší od lidí! Své děti milují a pečují o ně, přesto však samy zůstávají dětsky veselé a téměř bezstarostné, a smyslem jejich dní je tanec a souznění s přírodou. Jedna z dívek se odpojí od rozjařeného davu...
Smrt ve snu
Mystery s lehce strašidelným nádechem. Sen se stal realitou. Nejhorší noční můra, jakou mohla mít, se naplnila. Přízrak ze snu obživl. Uprostřed noci se s křikem probudila. Zdál se jí sen – k její posteli se potichu připlížila postava, jíž neviděla do obličeje. Už jen to samo o sobě by se dalo považovat za velmi nepříjemný sen. Ta postava ji však začala štíhlými, dlouhými a velice silnými prsty škrtit. Nemohla dýchat. Myslela si, že je konec, že se udusí. Že ji zabije onen neznámý a ona už nikdy neuvidí svou rodinu nebo přátele. Zrovna ve chvíli, kdy už jí docházel i poslední doušek vzduchu, který v plicích měla, spatřila obličej osoby, která jí měla připravit jistou smrt. Z čista jasna, netušila proč, najednou černý obrys hlavy nahradila tvář. Hluboce zjizvená...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
