Tragédie
Vzdušné drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Stála jsem na kopci nad naší vesnicí. Vlasy mi vlály ve větru a ve vzduchu byl cítit déšť. Otočila jsem se k vesnici, nebo spíš k tomu, co z ní zbylo. V očích se mi zaleskly slzy. Vrátila jsem pohled zpět na les za vesnicí. Jak krutí lidé dokáží být. Kdyby ti vojáci nepřišli, mohla bych teď být se svou rodinou. „Lunno, počkej!“ Otočila jsem se za zdrojem zvuku a uviděla jsem Niama – sousedovic chlapce. „Ty žiješ?“ zeptala jsem se ho. „Probral jsem se před chvílí a uviděl jsem tě tady. Co máš v plánu?“ „Ještě nevím.“ „To jsme dva.“ Redakční úpravy provedla Helenia...
Čarodějnice
Ohnivá povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. I když to je už spousta let, stále si to pamatuji, jako by to bylo včera. Byla jsem malá holka, žila jsem spokojený život v jedné vesnici téměř na konci světa. Měla jsem jen matku, starší sestru, kočku a pár slepic. Otec byl naverbován na vojnu a domů se už nevrátil. Vím, že byla zima, sněhu po kolena, místy i víc, a když jste brečeli, tak vám slzy mrzly málem v očích. To si dnes už nedokážete představit. Ale tehdy to byla realita. Pro všechny rodiny bylo těžké sehnat něco k jídlu, a co teprve pro ty bez otce. Všechny slepice jsme prozíravě uvařily dřív, než nám stihly venku zmrznout. Později jsme přežívaly z darů od přátel. Kdo nemusel, ani nechodil ven a všechny rodiny se snažily, aby jim nikdy nevyhaslo v...
Oheň je symbol domova
Ohnivá báseň do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Zvlášť, když se šíří do všech stran. Pokud na něj ovšem pozor dáš, sebe i domov svůj ohlídáš, tak je to klid a pohoda, vždyť oheň je symbol domova. Světlo a teplo dává nám. Usuší vše, co před něj dám. Je to věc důležitá, i když není nová, proto je oheň symbol domova. Co bychom bez ohně dělali? Co bychom si bez něj počali? Vím, že to říkám zas a znova, ale oheň je opravdu symbol domova. Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel...
Dívka z ohně
Ohnivé drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Vždy, když jsem se podívala do plamenů, zmocnila se mě touha být jim blíž a blíž… Jednou jsem tomu neodolala. Já – já nevím, co jsem udělala, ale rodiče z toho byli zděšení. Od té doby jsme nikdy na chatě nedělali táborák a já jsem měla pocit, že je vše temné, nepřátelské, CHLADNÉ. Chybělo mi to nádherné teplo, ten uklidňující zvuk praskání dřeva, když hoří. Ach, byla bych schopna básnit o tom hodiny. Co hodiny, dny, roky! Ale naši už nechtějí nic slyšet. Brali mě ke spoustě psychologů i psychiatrů, ale nikdo jim neřekl, co mají dělat. Já to ale vím… Redakční úpravy provedla Helenia...