Gita Hrdličková

Tripletto pro slečnu Terakowskou

Tripletto pro slečnu Terakowskou. Slečna Terakowská Nenávidím úterý. Pokaždé to znamená jediné. Dlouhé nudné porady v práci. Mám šéfa, který má ten nejnudnější hlas na světě. Strašně se to táhne.Naše protáhlé obličeje vybledly a pozbyly všechny stopy po pracovním nadšení a elánu, o jehož důležitosti nám právě pan Zamordowski sáhodlouze rozprávěl. „Vlastní zájem, elán a pracovní nasazení vašich podřízených, to je to, oč tu běží…“Nevypadá to, že by ho někdo poslouchal. Dokonce se zdá, že pan Zamordowski neposlouchá ani sám sebe.Slova kolem nás volně plynou. Jako neviditelné koráby brázdí prázdnotu našich myslí a občas si, dovolí uvíznout na mělčině našich ušních boltců.Pan Zamordowski snaživě poskakuje, rozkládá...

Autor : Gita Hrdličková dne 01/18/2008 | Z křídel můr | 0 komentářů

Babička

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi … …. za nimi bylo království jedné staré dámy. Tam bydlela babička. Nebyla to jen tak obyčejná babička. (O tom nemůže být ani řeč, když už vám vyprávím kouzelnickou pohádku, tak je naprosto jasné, že tam na samotě u lesa, nežila obyčejná babička. Natož mudla.) Tahle babička vážně nebyla jen tak ledajaká, byla to totiž babička mozkomoří… no ano, mozkomor, čtete správně. (Jistě i takový tvorové mají své babičky. Což nějaké námitky? VždyŤ vy také máte babičku… babičkování je docela běžná záležitost.A snad byste to těch chudákům mozkomorů nechtěli upřít? Každý má právo na babičku. Aspoň na jednu. I takový mozkomor. A proto mají...

Autor : Gita Hrdličková dne 11/20/2007 | Z křídel můr | 0 komentářů

Z paláce Šalamounova: Květ, který nikdy neuvadne

Opět vám přináším příběh ze Šalamounova paláce. Tentokrát se na jeho restaurátorských pracích podílela slečna Gita Hrdličková. Svítalo. Slunce nás pohladilo po tvářích. Spali jsme na jednom z nejvyšších talanů, a proto k nám sluneční paprsky hravě proklouzly mezi listovím v koruně mohutného elfského javoru. Zamžoural jsem rozespale na kmen stromu, o který jsem večer zapřel svůj toulec se šípy. Ještě tam byl. Uklidnilo mne pomyšlení, že po tolika nocích nejistoty se mohu spolehnout, že věci zůstanou na svých místech. Přesně tam, kam je večer položím, je ráno také najdu. Poslední dobou jsem úplně odvykl tomu, jaké to je být v bezpečí. Pocit úlevy z toho, že jsme přečkali včerejší den a ještě se v tom nejlepším pořádku probudili do nového rána, byl nepopsatelný....