Floreleil Aconita

Pouštní óda na vodu

Vodní báseň do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Kráčím přes duny vyprahlou pouští Čutoru poslední kapky vody opouští Slunce přímo nad hlavou pálí Myšlenky mé pomalu se kalí A myslím na vodu… Na studnu hlubokou pod zemí Nohy se pletou, jak jdu k ní Jak sklenka orosená hrdlo chladí Že je to jen Fata Morgana dost vadí Sním, jak v říčkách nohy vlnky hladí Jak plavali jsme v rybníce, tak dávno, ještě mladí Jak za deště kapky po kůži stékají V každé z nich barvy duhy se skrývají V zalehlých uších moře mi šumí Slyším vlny, když za bouře duní A doma pod horou pramen bublá Tiché zaklínadlo si mumlá Voda čarovnou má moc Naše planeta je modrá dost Jen tady na poušti málokdy zaprší I mě za chvíli už slunce zcela vysuší Kam vlastně chodí supi pít? Já chci žít! Redakční...

Oheň z pohledu nudlovouse

Ohnivé drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Oheň z pohledu nudlovouse. „Oheň, toť zapeklitá věc. Onehdá jsem vařil nudle. Normálně jsem křísl křesadlem a odletěla jiskra. Do mých krásných vousů. Tak jsem se ji snažil zaplácnout, aby mi je nespálila. Když tu jsem uslyšel chichotání. Kouknu se líp a ona je ta jiskra snad živá.“ „A byla?“ „Nu jo, byla. A ještě pořád je. Koukněte tudlenc do kamen. Má tam zařízený útulný pokojíček. Já jí tam přidávám dříví a ona mi pomáhá vařit ty nudle.“ „Jé, ta je hezká. A můžu si šáhnout? ……… Aúúúú!“ A z toho plyne ponaučení: když budete sahat na oheň, spálíte si prsty. Redakční úpravy provedla Helenia...