Zloději sov
Toho úterý byla madam Any poněkud neklidná. Dawsonka půl noci nespala a nejednou ji při převalování uhodila její zbloudilá ruka. Teprve až ráno se jí povedlo Dawsonku trochu usměrnit. Směsicí vydírání, čokolády a kafe. Paradoxně neměl příval cukrů na madam nijak povzbuzující účinek, ale uvedl ji alespoň do stavu schopného provozu. Ale bez ponožek, protože nenašla ani jednu. Ani špinavou. Hned první hodinu učila Kouzla všedních dní a zrovna ono ráno příliš kouzelné nebylo. Za okny sice byla podzimní mlha, ale tak hustá, že nebylo vidět na krok. Hradem táhla vlhkost a nejeden kloub naznačoval, že by chtěl do teplých krajů. Kafe ve Velké síni mělo být s dýňovou příchutí, ale cítit bylo jen skořicí. Skořicoví šneci v sobě byli ze záhadného důvodu dochuceni...
Pivoňka
Pivoňka Stuchlíková se narodila jednoho velmi teplého červencového dne. Už od rána bylo dusno, sedlákům pracujícím na poli se košile lepily k tělu. V hostinci se vypily tři sudy piva, a všichni nervózně očekávali bouřku. A když konečně přišla, byla to hrozná činěnice. Malinká hobitka přišla na svět za zvuku hromobití a sama se hláskem snažila hlomoz překonat. Byla tak červená, až jí rodiče dali jméno Pivoňka, podle květin rostoucích pod oknem jejich ložnice. Pivoňka dělala čest jak svému jménu, tak bouři, která oznámila její příchod. Takto vzteklou hobitku vesnice nepamatovala. Rozčilovalo ji hlasité kvákání kačen, štěkání psů, hraní ostatních, i skřípání kamínků pod koly vozu. Rychle jí to myslelo, takže během školních hodin netrpělivě bubnovala prsty o lavici,...
Zašitá ponožka
Barbar Moran seděl v dřevěném křesle hned u krbu. Za ním byly navršeny kožešiny, aby se mu sedělo měkce. Do místnosti, i přes okna chráněná okenicemi, pronikalo prudké bubnování deště a vytí větru. Oheň vesele plápolal a Moran při jeho světle pečlivě zašíval ponožku. Jeho prsty působily až nepatřičně obratně s drobnou jehlou, která se v nich téměř ztrácela. Jeho mozoly měly mozoly, a drobné jizvičky mu křižovaly ruce tak hustě, až vytvářely téměř jednolitou plochu. Jehla se rytmicky zabořovala a vynořovala z ponožky. Jako všechno Moranovo oblečení, i ponožka se vyznačovala nápadnou kvalitou, ač hojně zkoušenou barbarovým životním stylem. Teď se stala obětí jednoho velmi neodbytného skřeta, který se pokusil zakousnout se Moranovi do kotníku. Už z ponožky pečlivě...
Navždy
Prosila jsem na kolenou. Slzy se mi řinuly po tvářích, ruce jsem měla sepjaté, obětina na oltáři přede mnou lákavě voněla. Zjevila se. „Dám ti, oč žádáš. Bude žít.“ Nemohla jsem se jí podívat do tváře. Koukala jsem na božské prsty u nohou, čelem se jich div nedotýkala. „Děkuji, děkuji.“ Jiného slova jsem nebyla schopna. „Má to ale cenu.“ „Cokoli!“ Byla jsem si tím tak jistá! Jaký smysl by měl život bez něj? „Rozmysli se. Aby jeho život mohl pokračovat, ten tvůj se navždy zastaví.“ Smrt. Oběť. Nečekala jsem nic menšího. „Můj život za jeho. Přijímám, paní.“ „Navždy se zastaví. Jsi si jistá?“ „Ano.“ Jako kdybych slyšela povzdech. „Staniž se.“ Nestalo se to...
Paní jezera
Jemné bílé prsty sevřely figurku krále, a přesunuly o tři místa doprava. Po jeho levém boku stanula věž. Malá rošáda. „Ale drahá,“ ozvala se protihráčka, „není to trochu předčasné? Vždyť ho ani náznakem neohrožuji.“ Paní se usmála. „Zatím ne, sestřičko. Zatím ne.“ Artuš vyhlížel Kamelot už od poledne. Věděl sice, že jeho kamenné věže spatří nejdřív za soumraku, ale boje s bandity ho tentokrát až nepatřičně unavily. Merlinovy komentáře o tom, že na stará kolena už holt tolik nevydrží, nechal bez poznámky. Ale se skřípěním zubů. Jeho dvorní mág byl v družném hovoru s Gwainem, a podle častých výbuchů smíchu si buď dělali legraci z něj, Artuše, nebo ho Gwaine bavil další ze své nekonečné zásobárny historek, a Merlin je ilustroval obrázky z jisker. Král se usmál, a...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
