Prokletí

Práce do Literárního semináře na téma Divadelní hra. OBRAZ 1 Malá útulná ložnice, vpravo je umístěna velká postel s růžovým přehozem, vedle stojící noční stolek zdobí pět fotografií, na kterých se lidé usmívají a máchají rukama ve vzduchu. Vlevo je přepychové křeslo, na němž sedí starší dáma, hledí na protější stěnu, kde visí obraz od slavného kouzelnické malíře De’Liesata. Ozve se zaklepání. Paní zvedá hlavu. AIREN: Dále. Do místnosti mlčky vchází muž, hnědé vlasy, modré oči, vysoký, štíhlý. AIREN: Dobré ráno synu, posaď se. Chlapec se usazuje na postel a vzhlíží k dámě. AIREN: Přemýšlela jsem. Tvůj otec… Opustil tento svět, než ses narodil. Bojoval na straně dobra a to ho stálo život. Zahledí se na strop a usměje se, hlavu napřímí. Chlapec ji moc...

Autor : dne 02/28/2011 | Z křídel můr | 0 komentářů

Panenka

Sněží. Už pár dní v kuse sněží. Všude je bílo a čisto. Krásná krajina vylákala do přírody i městské dámy a pány. Po ulicích se procházejí lidé všech věkových kategorií, klábosí pospolu a kochají se padajícími vločkami. Někteří míří k lesu, jiní si dali za cíl pouze obejít malebné městečko.Mezi povídajícím se chumlem kráčí dívka. Drobná a bledá, čokoládové oči vynikají na světlé tvářičce, černá tužka, jež jsou orámované, přitahuje pozornost ostatních. Zimou slečně zrůžověly tváře a černé vlasy sahající po pás jsou posypané kypřícím práškem z nebe. Jde se skloněnou hlavou, asi přemýšlí. Jde a nevšímá si okolí, nevnímá nic kolem sebe. Zahloubaná do svých myšlenek nevšimne si překážky ležící před jejíma nohama. Padá. Náraz na zem nebyl ošklivý, ale na zašpinění...

Autor : dne 01/15/2011 | Z křídel můr | 0 komentářů

Jen chci, abys věděl…

Povedený úkol z Literárního semináře. 4 hodiny ráno. Chtěla jsem jít spát. Vzpomněla jsem si však na Tebe a přešla k Tobě do pokoje. Dívala jsem se, jak tiše oddechuješ. Vrátila jsem se do ložnice a přinesla Ti deku. Přikryla jsem Tě a zapnula Tvůj počítač. Jako tapetu tam máš tu Tvou hérečku. Napadlo mě, že Tě také potrápím a na svůj počítač si dám nějakého pěkného chlapce. Kývla jsem hlavou a tuto myšlenku vypustila. Vždyť by Ti bylo jedno, co mám já na ploše… Otevřela jsem malování a napsala Ti vzkaz: „Prosím vzbuď mě kolem desáté. Děkuji. P.S. Miluju Tě.“ Chvilku jsem Tě pozorovala a pak zavřela dveře a tiše odešla. Avšak nijak daleko jsem se nevzdálila. Volal jsi mě. Vrátila jsem se. Díval ses na mě a rukou mi naznačil, ať si přilehnu....

Autor : dne 11/11/2010 | Z křídel můr | 0 komentářů