Belatris Nithelas Malrinová

Byla jsem holka, a tak mi dali luk

Byla jsem holka, a tak mi dali luk… Člověk si připadá strašně sám, když je ve svém okolí jediný svého pohlaví. Náš rod byl mužský rod. Rod mužů, kteří byli široko daleko známí. Každý trochu něčím jiným, ale všeobecně se říkalo, že zaslouží úctu. Někdy jsem chodila v noci do lesa. Podél řeky na sever, s lukem přitisknutým na hrudi. Byla zima a já měla strach. Když jsem se ohlídla, byla za mnou jenom mlha. A ticho vydávalo zvuky, které mu byly tak nepodobné, že mě někdy napadlo, jestli jsem nepřešla hranici… Jestli jsem nevešla do pohádky, povídačky, do něčí noční můry. Říká se, že když má člověk po ruce svou zbraň, tu, se kterou umí zacházet, kterou dokáže vzít do ruky i poslepu, cítit ji na dálku, nahmatat ji v neprostupné tmě a již vnímal všemi...

Nevětsa

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi byla docela obyčejná místnost. Možná až na to, že byla neobyčejně zařízena. Neobyčejně chudě. Uprostřed stůl s vyspravovanýma nohama, kolem tři židle s odřeným světle zeleným lakem, v koutě kamna a nad nimi police s pár otlučenými hrnci. A přesně tady, lépe řečeno mezi policí a kamny právě spala mladá dívka. "Nevětso?" Otevřenými dveřmi do místnosti proudil studený ranní vzduch. "Pojďte dál, pane. Určitě se tu najde kousek chleba a možná i sýr. Doufám, že vám nevadí plíseň," usmálo se drobné zrzavé děvče v chlapeckém oblečení na potulného filozofa. Pak se s krajně nepříčetným výrazem otočila ke kamnům. "Nevětso vstávej,...