Narozeninová oslava
„No tak, Rone, nemotej se mi tady, vidíš, že peču!“ okřikla tě máma a ty jsi s pláčem vyběhl z kuchyně. Nechápal jsi, proč se na tebe zlobila – ty jsi přece chtěl jen ochutnat tu zvláštní hnědou hmotu, o níž ti tvrdila, že z ní udělá dobrý dort. Tys jí to nevěřil, myslel sis, že je hloupost, aby z toho byla taková dobrůtka a chtěl ses přesvědčit, jestli ti máma říká pravdu. Moc jsi plakal – teď už nikdy nezjistíš, z čeho je dort.Přeběhl jsi přes chodbu do obýváku. Tam byl táta. Objal jsi ho okolo krku. „Copak je, Rone? Co se stalo?“ zeptal se tě. Neodpověděl jsi a dál jsi plakal. Najednou sis všiml, že táta má na zemi Báječné rachejtle doktora Raubíře a předtím, než jsi přišel, je dával do balícího papíru. Okamžitě sis utřel...
Kronika duší
V podsvětí bylo rušno. Tedy nedá se říct tak úplně rušno, vzhledem k tomu, že obyvatelé vnějšího světa komunikovali pouze pomocí telepatie – ale snad postačí fakt, že myšlenková síť byla značně přetížená. Důvod, proč všichni poletovali sem a tam a vyměňovali si informace, byl v podstatě lidský. Strážkyně duší Amera již byla dva tisíce let ve službě, a proto měla být nahrazena někým novým. Strážci duší byla nejméně početná skupina – bylo jich pouze sedm, přičemž šest mělo rozdělené světadíly (Severní Amerika, Jižní Amerika, Evropa, Asie, Austrálie, Afrika) a sedmý, kterému se v některých lidských mytologiích říkalo Osud, měl na starost Arktidu a Antarktidu a kromě toho se ostatním pletl do řemesla, což byla Ameřina oblíbená činnost, neboť se směla...
Již není cesty zpět
Byla už skoro půlnoc a on tam venku stál a pořád pozoroval měsíc. Tu noc byl úplněk a ta zářívá koule svítila velmi jasně. Naslouchal vzdálenému vytí vlkodlaků a vnímal i pláč dítěte. Kdesi zaprskala kočka a v tu chvíli začala na hodinách kostela odbíjet půlnoc. S trhnutím se prudce otočil, zadíval se na štěrkovou cestu a svižně vykročil. Široko daleko nebyla jediná noha, alespoň to tak vypadalo. Po chvíli chůze došel ke staré polorozbořené vysoké zdi. „Perimerto,“ zamumlal potichu a připravenou hůlkou opsal ve vzduchu jakýsi složitý obrazec. Zeď se začala zdánlivě kymácet, až se v ní objevil úzký otvor a on vkročil, pochechtávajíc se, neboť si právě vzpomněl na zeď do Příčné ulice. Úsměv mu ale stekl stejně rychle, jako se objevil. Pak to uviděl....
Běžné trampoty všedního dne
„Petře, vstávej! Zvoní ti budík,“ snaží se mě polohlasem vzbudit můj bratr. Zmatený si uvědomuji až po chvíli, že mi u hlavy vytrvale vyzvání ten odporný přístroj, který by svým příšerným zvukem dokázal vzbudit i mrtvého. „Ještě pět minut,“ snadno jsem se rozhodl a budík zamáčkl. Bohužel z pěti minut bylo nechtěná čtvrt hodina. Vyskočil jsem z postele, naběhl do koupelny, oblékl se, provedl ranní pokus o zkulturnění mrtvoly dívající se na mě ze zrcadla, popadl batoh s věcmi do práce a v rychlosti vylétl ze dveří bytu. Není nic skvělejšího než o svátku vstávat do práce, ale kdo by to pro ty peníze neudělal. Zrovna mám hluboko do kapsy, takže jsem zatnul zuby a zahrál si na ranní ptáče. Bohužel po vydařeném zaspání se mi povedlo zabouchnout...
Slečna I
Mladá dívka si vztekle hrábla rukou do vlasů a se škodolibým potěšením si prohlédla několik vytržených hnědých nitek. Upustila je na koberec a s představou matčina řevu, až bude luxovat, zaměřila svou pozornost zpět k práci. Ve stejné době, ale na úplně jiném a pro příběh naprosto nepodstatném místě se vyvalovala věc s krycím jménem I. Držela vysokou skleničku s pestrobarevným paraplíčkem a dlouhým brčkem, které si co chvíli přiložila k ústům, aby usrkla trochu chladného nápoje. Ležela rozvalená na jednom z těch pruhovaných lehátek, nad hlavou velký barevný slunečník. I přes to, že k idylickému prožitku nic nechybělo, se však I nudila. Proto se rozhodla najít si nějaký ten objekt zábavy (samozřejmě aniž by musela vstát). Dívka už potřetí během této hodiny...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
