ŠKM – Kamínek
Magdaléna prsty polaskala víko šperkovnice, pak ji zamyšleně otevřela. V tyto dny už dělala máloco tak ráda jako vzpomínání a byla neskutečně ráda, že díky šperkovnici a pokladům v ní vzpomínat mohla. Chvíli přebírala předměty, jeden po druhém láskyplně vyndávala a rozkládala na masivní stůl před sebou, až se konečkem prstu dotkla ostrého kamínku. Lehce sykla, jelikož se málem pořezala. Opatrně kamínek uchopila a zadívala se na něj, otáčela ho pod světlem svíce. Chvíli to trvalo, ale pak se jí před očima začal odehrávat starý příběh…
Bylo jí tehdy krátce po sedmých narozeninách. Ráda běhala zahradami jejich letního zámečku a mizela jejich vychovatelce z dohledu. Ze skrýše se pak smála jejím marným pokusům Magdalénku najít; skrývání jí šlo moc dobře, byla ohebná a na svůj věk drobná.
Jednou se takhle schovala ve francouzském parku. Chvíli se procházela mezi vysokými okrasnými keři, zvenku nepozorovatelná. Pak ale uslyšela hlasy – a jeden z nich poznala velice dobře. Tatínek!
Magdalénka zalapala po dechu a zběsile vyrazila pryč. Kdyby ji tatínek našel, jak se schovává před vychovatelkou, to by byl malér! Park znala jako svoje boty, a tak jím probíhala snadno. Pak ale ze křoví jen kousíček od ní vyletěl pták. Nečekaný zvuk ji vyděsil a Magdalénka uklouzla a spadla na zem.
Ruce i nohy si odřela o kamínky na cestičce, trochu odřenou měla i tvář. Náhlý pád a štípání v rozedrané kůži ji rozbrečely. Za ní se ozvaly hlasité kroky.
„Magdalénko!“ zaslechla své jméno, ale nevzmohla se na nic jiného než další vzlykání. Král k ní došel a chytil ji pod pažemi, aby jí pomohl vstát.
„Copak jsi tu dělala, no?“ začal se vyptávat s naoko přísným výrazem ve tváři. Princezna se rozbrečela ještě více.
„Ale no, no,“ povzdechl si a pokývnutím hlavy naznačil dvořanovi, aby se vzdálil.
„Snad jsi zase neutíkala hraběnce, Magdalénko?“ ptal se a prohlížel si princezniny ranky. Magdalénka neochotně přikývla.
„I ty zlobidlo. Copak nevíš, že když budeš neposlušná, vymstí se ti to?“
„Teď už jo,“ popotáhla Magdalénka. Ranky zase tolik nebolely, jen málo kamínků v cestě bylo ostrých.
„No, aspoň že tak,“ povzdechl znovu král. Pak ze země zvedl jeden z ostřejších kamínků.
„A vidíš to, původně jsem tu chtěl mít jen tyhle. Jsou až z hor, víš?“
„Z hor?“ otevřela Magdalénka pusu překvapením. Na horách ještě nebyla.
„No ano. Tady, vezmi si ho, přesně tak. Cítíš ty ostré hrany? Voda by je omlela. Tyhle kamínky jsou z našich dolů. Jmenují se granit. Víš o granitu něco?“
Magdalénka zavrtěla hlavou. Král jí hned začal vyprávět o tom, jak je granit sice vcelku všední, ale zato důležitý kámen. V jejich království se těžil odnepaměti a byl pro ně důležitou surovinou.
„Můžu si ho nechat?“ přerušila ho najednou Magdalénka. Z černého kamínku nedokázala spustit oči.
„Ale jistě,“ pousmál se král shovívavě. „Teď se ale vrať domů a ukaž se mamince, ať ti někdo ošetří to tvé válečné zranění. A žádné utíkání!“
***
Granit si Magdaléna nechala ve šperkovnici, byť byl dlouho zapomenut na jejím spodku. Ten kámen milovala celý svůj život; vždyť i díky němu bylo jejich malé království tak významné. Dodával ráz jejímu lidu a od doby, co se jí několik kamínků granitu zarylo do kůže, i jí samé. To si alespoň ráda myslela.
Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.