ŠKM – Peříčková brož

Královna natáhla ruku do šperkovnice a s něhou z ní vyndala drobnou brož ve tvaru peříčka. Byla její nejoblíbenější; drobná, leč elegantní a vkusná. Dlouho ji už na sobě ale neměla, měla s ní spojených příliš mnoho smutných vzpomínek. Vzpomínek na svého bratra.

Alexandr byl mladší než ona, ale nepamatovala si na dobu, kdy by věkový rozdíl skutečně pocítila. Vždy ji ve všem předehnal a jako mužský potomek jejich rodu měl před Magdalénou ve všem přednost. Svou sestru ale zbožňoval nade vše a nikdy by nikomu nedovolil, aby jí ublížil. To platilo nejen v jejich útlém dětství, ale i v dospělosti, kdy už se blížila Magdalénina svatba.

Stalo se to asi týden před nadcházející svatbou. Magdaléna byla celou dobu nervózní a vyděšená; toho muže viděla jen jednou, na hostině pořádané jejími rodiči, ale ani s ním řádně nepromluvila. Nevypadal zle, to musela uznat, ale co když to bude tyran? Co když mu bude páchnout z úst? Co když je to donchuán?

Matka ani chůva ji nedokázaly uklidnit. Ten večer k ní do komnat přišel Alexandr. Vyslechl si sestřiny obavy, provázené občasným zajíknutím, a pak před Magdalénou poklekl.

„Má paní,“ promluvil. Magdaléna se zamračila, nevěděla, co si má o situaci myslet.

„Slibuji, že dokud budu živ, nedovolím, aby se vám něco stalo. Položím život za vaši čest a štěstí!“ pronesl Alexandr slavnostně. Magdaléně po několika týdnech neustálých starostí zacukaly koutky, až se rozesmála na celé kolo.

Bratr s úsměvem povstal, ale po chvíli jeho výraz zvážněl.

„Myslím to vážně, Magdalénko. Jestli ti nějak ublíží, nebudu brát ohledy na nějakou politiku. Stačí jediný dopis, jediná zpráva, a já se postarám o to, abys už nikdy netrpěla, dobře?“

Magdaléna zmlkla a přikývla. Do očí se jí vehnaly slzy.

Tehdy bratr vytáhl z kapsy drobnou brož ve tvaru peříčka. Vtiskl ji sestře do dlaně.

„Vím, že není nijak působivá, ale byl bych rád, kdybys ji měla.“

„Je nádherná,“ vydechla Magdaléna.

Tu brož měla připnutou na svatebních šatech; a nosila ji ještě mnohá léta po svém velkém dni. Alexandr svůj slib nikdy splnit nemusel, protože se k Magdaléně choval manžel příkladně.

Tu brož přestala nosit po tom, co byl její bratr zavražděn. Nikdy se nezjistilo, kdo to udělal, ale nejspíš to byla práce některého z jeho rádců. Pohled na brož ji od té doby zaplňoval bolestí a smutkem; bylo v ní příliš mnoho vzpomínek na bratra, ať už z dětství či z dospělosti, z mnoha jeho návštěv u jejich dvora. Bratr jí byl největší oporou a nejlepším přítelem.

Uložila brož do šperkovnice od maminky, kde mohla spočinout vedle dalších důležitých pokladů jejího života.

Občas, jako teď, se na ni přece jen podívala a vzpomínala na svého odvážného a veselého bratra, díky kterému měla pocit, že vše bude v pořádku.

Královna na okamžik sklopila oči, aby zahnala slzy, a brož do šperkovnice vrátila. Byla si jistá, že ještě přijde den, kdy ji znovu připne na šaty; dnešek to ale nebyl.

Autorkou ilustrace je Isabell Tenebris, graficky upravila redakce čítárny.
Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.