6. kapitola

Seděla jsem a pozorovala odcházející vzpomínky. Písmo, které mi bylo tak blízké, vzal oheň stejně rychle, jako mi osud vzal štěstí. Všechny ty dopisy, psané na poslední chvíli, když musel rychle odejít, ty vzkazy plné růžových slov, byly pryč. Seděla jsem na pohovce, opět bílá, jako upír. Pod očima stejné fialové kruhy, jako by se tento týden nic nestalo. Ale moje duše byla slepená. Objevily se praskliny, ale Kasovo lepidlo drželo pevně. Cítila jsem jeho objetí, i když tu nebyl. Možná o tom právě mluvil, než umřel. To, že mě nikdy neopustí. A proto moje přísaha platí, než umřu v čas, který mi byl vybrán.

Tehdy jsem to nechápala. Ale dnes, když už přišel ten můj osobní určený čas, už to chápu. Než jsem na to všechno přišla, trvalo mi to nekonečných padesát let.

Dodnes věřím a vím, že Kas byl anděl. Přišel mne zachránit a dostat moji duši z upířího sevření a uzdravil s ní i mé poničené tělo. Mám už šedé vlasy, jizvy na mém těle skoro nejsou vidět pod stařeckými skvrnami a mé děti vychoval jiný muž, než Kas. Ale vím, že mu to nevadilo, pořád byl se mnou a nabádal mne k životu. Nemohla jsem nechat umřít svoji mysl, protože tím bych vymazala náš dokonalý týden. Jeho smrt by nic neznamenala.
Přestože mám děti a mé děti již mají taky své děti, které mne navštěvovali snad častěji, než jsem zasloužila, nikdy bych nedokázala zapomenout, protože Kas mi odpověděl na mé největší trápení. Celé dětství jsem žila sevřená v malé krabičce a hledala jsem smysl života. A shledávala jsem jím smrt. A právě to mi Kas vyvrátil. Smyslem života nebyla smrt, ale to, jací se se smrtí shledáme.

Na něj přišla řada, jako na prvního, protože svůj smysl splnil a nemohl na světě udělat víc dobra, než dal mně. Na mě přichází řada nyní, neboť to již chápu.

Děkuji ti, drahý.

redakční úpravy provedla Janel Weil.