Vzdušné zámky a hrady z písku

Některý život se může krutým jen zdát a jiný, ač tak nevypadá, jím být. Dvě mladé dívky s jiným životem ale stejným osudem se potkají na osudném místě svého života.

Když se vzbudila, nikdo už v domě nebyl. Opláchla si obličej ve džberu s vodou, oblékla se a vyšla do ulice. V koutech a u stěn domů se válely odpadky, šlupky od zeleniny, sláma a kosti. Ani to nevnímala a vyšla na ulici, kde vešla do pekárny.

,,Ahoj Albe,“ pozdravila muže, který stál za relativně čistým dřevěným pultem.

,,Nazdar Stanzko, tak co chceš k snídani dneska, komteso?“ Dívka se ušklíbla a zkontrolovala obsah váčku s penězi, pak vysázela na pult tři grešle.

,,Dej mi kus toho tvýho jakože masovýho koláče a nech si ty vtipy.“

Když se vzbudila, protáhla se a zavolala služku. Ta jí pomohla se obléct a učesat. Pak sešla do malé jídelny na snídani. U bohatě prostřeného stolu seděla její matka a sestra.

,,Dobré ráno,“ pozdravila.

,,Dobré ráno, Anastázie, dnes jsi spala nějak dlouho,“ podotkla matka. Anastázie jen pokrčila rameny a nalila si čaj. Nebyla vychována k tomu, aby odmlouvala.

Odpoledne byla v Bílém tulipánu, občas jí tam dali nějakou práci a navíc se tam se všemi znala. A stejně tam většinou lidé chodili až k večeru. On totiž Bílý tulipán byl podnik pochybné pověsti, jak by řekli slušní lidé. Ne, že by to byl bordel, ale provozovalo se tam věštění, masáže, absintový bar a podobné věci. Seděla s Katarinou na červené pohovce ve velkém salonu a před nimi byly rozloženy karty.

,,Tak na co teď?“ zeptala se Katarina, shrábla katry a podala je Stanzce.

,,Hmmm… Na lásku,“ zamíchala katry a rozprostřela je po stolku a devět jich vytáhla. Katarina je rozložila do čtverce a postupně poobracela.

,Ha há, no já myslim, že je to docela jasný. Co? Jen mu to řekni nebo naznač, toho kluka už máš v kapse.“

,,Myslíš?“ zadívala se Stanzka na karty.

,,Dyť to víš i ty, jen si to bojíš přiznat.“

,,No tak jo. Večer bude před hospodou divadlo, půjdete se podívat?“ Katarina pokrčila rameny.

,,Já nevim, co myslíš Ines? Pudem, bude to legrace.“ Ines, lakující si opodál nehty, zvedla hlavu.

,,Já nevim. Podle toho kolik bude práce, ale snad jo.“ Najednou zazvonil zvonec a Ines šla otevřít. Do místnosti vešla dívka v drahých šatech, za ní šel sluha. Stanzka se zvedla a šla dozadu. Všimla si, jak si ji dívka prohlížela.

Zazvonila na zvonec a pochvíli jí přišla otevřít majitelka. S uctivou, avšak ne velkou úklonou, ji pustila dovnitř. Věštkyně, za kterou přišla, seděla u stolu s nějakou otrhanou holkou. Chtěla si ji prohlédnout, ale ta hned odešla někam dozadu.

,,Madam? Co z našich služeb vám můžeme nabídnout?“

,,Přišla jsem k věštkyni.“

,,Ano madam.“ Ines ukázala na Katarinu. ,,Račte.“Anastázie si sedla naproti věštkyni a začala míchat karkty, které jí podala.

,,Na co si budete přát výklad, madam?“ zeptala se Katarina a rozprostřela na stolek karty, dnes už po druhé.

,,Na lásku,“odpověděla potichu Anastázie.

,,Tak si vyberte devět karet.“ Pak karty vyskládala do čtverce a všechny je otočila. Zamračila se.

,,Jste blízko lásky. Stačí jen natáhnout ruku. Je jasné, že on po vás také touží. Ehm.“

,,Vážně? To zní skvěle.“

,,Ano. Víte to i vy.“ Dívka se usmála.

,,A kolik jsem dlužná.“

,,Uděláme to za čtyři stříbrné.“ Anastázie vytáhla vyšívanou peněženku a na stolek položila požadovanou sumu.

,,Děkuji vám. A… sbohem.“ A odešla se sluhou v patách.

Stanzka vyšla do zadní uličky a kolem domu zahnula zpět na hlavní ulici, pak ale vešla do domu hned vedle Tulipánu. Přeběhla verandu s malým posezením a vešla dovniř. Bylo to Bistro u beznohýho zajíce. Vlastnil ho jeden cigán, podle Stanzky velmi sympatický. Jmenoval se Punko. Stál za pultem a krájel cibuli. Tu pak házel do kotle pověšeného nad ohništěm. Když uviděl Stanzku, usmál se na ni.

,,Ahoj Punko, chceš s něčím pomoct?“

,,No, dva se tu nevlezem, ale seš moc hodná.“

,,Tak já se na tebe budu koukat,“ nadechla se a podívala se na něj, ,,Půjdeš večer na divadlo před hospodu?“ Zvedl hlavu a usmál se na ni.

,,Jasně. Ty tam budeš taky, ne? A pak půjdem do hospody.“

,,Jo,“ přišla k němu a koukala mu přes rameno, ,,Hmmm, česneková. Už to bude? Mám hlad.“ Prudce se otočil.

,,Hele, ty jezinko, tak mě nech to dodělat. A přilož na oheň.“ Usmál se a začal sekat mrkev. Stanzka přiložila a pak si sedla na židli proti pultu. Ráda ho sledovala, když vařil. Obzvláště, když si sundal košili.

Když Anastázie vešla do salonu, matka seděla v křesle a četla.

,,Matko? Mám už docela hlad.“

,,Oběd byl ani ne před třemi hodinami,“ odpověděla stroze.

,,Půjdu se zeptat.“ Matka sledovala, jak odchází, se zúženýma očima.
Anastázie seběhla po schodech do černé kuchyně. Bylo tam pár kuchařek a šéfkuchař. Mario. Pomalu k němu přišla.

,,Dobré odpoledne, slečno,“ pozdravil ji s úsměvem.

,,Dobré odpoledne, Mario. Je tu něco k jídlu?Mám hlad.“

,,Pro vás vždycky, slečno. Za chvíli budou palačinky, jestli máte chuť.“

Večer se sešli před hospodou. Stanzka už seděla v první řadě, v ruce korbel s pivem a bavila se s herci. Měla je ráda, byla to veselá společnost. Za chvíli se k nim přidaly i Ines a Katarina. Ta se k ní naklonila.

,,Tak co, přijde?“ zeptala se šeptem. Stanzka jen pokrčila rameny.

,,Stejně myslím, že přijde.“ Stanzka jí chtěla něco říct, ale herci si nasadili masky a začala vtipná komedie plná přisprostlých narážek a smíchu.

Anastázie si sedla způsobně do lóže a z taštičky si vyndala bonbony. Ty jí za chvíli matka vytrhla z rukou se slovy, že jestli se bude takhle cpát, tak za chvíli se nevejde ani do jedněch svých šatů. Anastázie si jen povzdechla.

,,Za tím kuchařem už chodit nebudeš,“ pravila matka sledujíc hlediště pod nimi. Anastázie zadržela dech.

,,Pro dívku tvého společenského postavení není vhodné se stýkat s takovým mužem a ještě ke všemu Italem.“

,,Ale matko…,“ vydechla Anastázie a do očí se jí začaly drát slzy.

,,Jakmile přijedeme, propustím ho, abys nebyla vystavena sebemenšímu pokušení. Dělám to jen pro tvé dobro.“
Anastázie chtěla něco namítnut, ale začalo představení.

Stanzka nadšeně tleskala společně s ostatními a do napřaženého klobouku hodila pár drobných.

,,Takže nepřišel,“ podotkla Katarina se zamyšleným výrazem.

,,Ne, ale je v horní hospodě,“ řekla Stanzka. ,,Vzkázal mi po Nodovi, že mám za ním přijít.“

,,Aha, no a? Už ti dal pusu?“

,,Ještě ne, ale myslim, že dneska večer už to bude.“ Stanzka se na Katarinu usmála a vyšla z hospody. Pospíchala tmavou ulicí a přebíhala blátivou cestu, když v tom za sebou uslyšela koňské zařehtání, otočila se, ale už bylo pozdě. Vykřikla.

O přestávce se jí podařilo utéct, když matce namluvila, že musí na toaletu. Vyběhla z budovy a mávla na jejich kočár. Kočímu řekla, že má jet co nejrychleji a nejpříměji k nim domů. Po cestě vymýšlela plán, jak s Mariem utečou do Itálie a tam budou žít až do konce života. Šťastně a podle svého. Zrovna byla u plánování jejich svatební noci, když v tom uslyšela výkřik. Vyklonila se z okna. Nějaká nešťastnice stála v cestě jejím koním, kteří už nemohli zastavit. Viděla, jak se jeden z nich splašil a kopl ji do hlavy. Dívka spadla na zem a splašil se i druhý kůň. Ozvalo se hlasité zapraštění, kočár se naklonil a převrhl. Anastázie se nestihla schovat zpět do kočáru a ten ji pod sebou přimáčkl. Udusila se v bahně.

Ten večer zemřely dvě dívky, které si byly nesmírně podobné a přece tak vzdálené, ať už způsobem života, myšlením, mluvou nebo lehkostí svého bytí.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.