O neposlušném snu

dany Kiribatin, Mrzimor

Milá dceruško,

pohodlně se ulož, budu ti dneska vyprávět o tom, co se děje v hlavičce, když usneš.


Kdysi před léty byla jedna taková holčička, stará asi jako ty, jmenovala se Apolenka, strašně unavená. Pracovala totiž s tatínkem na poli. Ještě nemusela chodit do školy, proto jí rodiče využívali jako pomocnou sílu. Je pravda, že se jejich obilí náramně dařilo, ale té námahy co to stálo…

Apolenka se vykoupala v neckách, pročesala si svoje nádherně dlouhé vlasy, pomodlila se před křížkem, který visel na stěně, a spokojeně se zavrtala do peřiny naplněné kachním peřím. Protože byla k smrti unavená, usnula ještě, než bys řekla „mlíčko“…

V tu chvíli to v její hlavičce pěkně ožilo. Myšlenky se unaveně ploužily po chodbách, zatímco Sny byly plné života a oblékaly se, aby byly připraveny ke službě. Jeden takový malý, krátký, nezbedný Sen se držel svého tatínka za košili a pořád se při oblékání vyptával. Tatínek byl starý, moudrý Sen, který už v Apolenčině hlavičce proběhal hodně nocí. A tak na synovo všetečné otázky odpovídal s trpělivostí a nadhledem.

„A jaké je to ve dne?“ dotíral synek. A pokračoval: „A proč nemůžeme taky jen tak bloudit po hlavě? Proč čekáme, až Apolenka usne?“

„Každý má na světě nějaký úkol, synku,“ odvětil tatínek. „ Myšlenky jsou na světě proto, aby přinášely lidem nové nápady, jak si ulehčit živobytí, mají to vlastně těžší, než my Sny. Za to mohou někdy bloudit jen tak, bezcílně. I Myšlenky, které nepřináší nic převratného, mohou lidem způsobit velkou radost. Vidíš tamtu růžovou, unavenou Myšlenku? Ta musí neustále připomínat Apolence, jak moc má ráda maminku a tatínka. Není to krásné poslání??!“ ptal se tatínek svého syna, který zadumaně poslouchal.

„No a my, Sny, vnášíme odpočinek v noci. To se ví, jsou mezi námi takoví zlí lumpové, kteří se snaží vetřít k Apolence se špatným poselstvím. S těmi se ale umíme vypořádat, pěkně s nimi vždycky zatočíme,“ zamračil se tatínek.

„Pamatuj si, synku, že není nic krásnějšího, než sen, ze kterého se Apolenka nechce probudit. A teď už pojď, práce čeká.“ Tatínek ukončil vyptávání a plně se soustředil na svůj úkol. Malý nezbeda toho využil a schoval se do vedlejší chodby.

„Tady jsem ještě nikdy nebyl, podívám se co je dál,“ pomyslel si malý Sen. Plížil se po ztmavlé chodbě, která se neustále klikatila, zatáčela a ztrácela ve tmě. A tak se po chvíli stalo, že zabloudil. Pomalu si začínal uvědomovat strach. Bál se, že v chodbě zůstane a umře, bál se, že se bude tatínek zlobit, bál se vlastního dechu. Na zlobení velký až dost, na strach příliš malinký.

Začal vzlykat, polykal mlhavé slzy, které mají jen Sny, sedl si na bobek u stěny a volal tatínka. V tom uslyšel vedle sebe takové plížení. Jako když někdo děsně šoupe nohama po zemi. Příšerně se lekl. Blížila se k němu taková zvláštní postava, zahalená do pláště s nohama vraženýma do starých pantoflí. Malý Sen dělal, že v chodbě vůbec není a jen cvakání zoubků prozrazovalo, že strach je také pořád na svém stanovišti. Ucítil, že se přibližuje něčí velmi vrásčitý obličej s tvrdýma nemilosrdnýma očima. Malý Sen myslel, že mu srdíčko uletí a už ho nikdy nenajde.

„Co tady hledáš, chlapče, že ty jsi se ztratil, viď?“, Sen nevěřil svým uším. Ten hlas zněl jako jarní vánek. Kdyby neviděl postavu a obličej, myslel by si snad, že to mluví jeho tatínek nebo maminka. Někdo hrozně hodný.

„Ano prosím, já jsem se pustil tatínka a on mi někam zmizel,“ znovu se rozplakal.

„Neboj se mě, já jsem Myšlenka na neposlušnost. Jsem ta nejstarší myšlenka na světě a i Apolenka mě dost zaměstnává. Znám tvého tatínka, je to ten nejpilnější Sen, jakého znám. Važ si ho chlapče,“ hoch nevěřil svým uším.

„Ale, než tě k němu odvedu, pojď se mnou, něco ti ukážu“.

Malý Sen se chytl nabízené ruky a vykročil spolu s veteránem Myšlenek dál do chodby. Bylo to zvláštní, přestal se bát, cítil, že ruka, které se drží, je spolehlivá.

Za malý okamžik se před Snem otevřelo nádherné představení. Kolem viděl světlo, které ho oslepovalo, na nebi se střídaly barevné pruhy. Bylo to nádherné.

„Jsme na samém konci Apolenčiny hlavy a to co vidíš je svítání. To už je zase čas pro Myšlenky a vy Sny půjdete spát. Víš co to znamená?? Že jsi svojí neposlušností zameškal svojí práci. Kdo za tebe splní úkol, hm?? Dneska to musel udělat tatínek.“ Malý Sen se zastyděl.

„Prosím, vezměte mě za tatínkem, já už budu poslušný. A děkuju vám, že jste mi ukázal denní světlo. Teď už vím, že moje místo je ve tmě. Budu přinášet Apolence ty nejkrásnější sny.“

No nemusím říkat, že setkání to bylo šťastné. Tatínek se sice trochu mračil, ale když mu synek vyprávěl o svých zážitcích a svém předsevzetí, vzal hněv za své.

A poučení z pohádky? Nu jako vždy. Poslušnost se vyplácí, ale trocha neposlušnosti přináší zkušenosti k nezaplacení…

Redakční úpravy provedla Alisma Bailly Fisto