Láska ze zápěstí – 1. kapitola

Autor: Arizona McBaker

Nacházíme se v zemi Wheitho, kde láska není brána jako dobrodružné hledání, ale jako něco již předem určeného. Každý již od narození svého ví, kdo je jeho osudová láska. Má to ovšem malý háček – neví jeho jméno, vzhled ani kde se nachází. Ví ovšem dvě slova, která každého nutí hledat a pátrat. Ví první slovo, co kdy jeho láska řekla, a ví poslední slovo, co kdy řekne. Tato dvě slova se každému vryjí do kůže, do levého zápěstí, v momentě, kdy se narodí. Vaše láska v tento moment ještě nemusí žít, anebo jí může být 29, vy ale v každém případě máte ona osudná dvě slova vrytá do ruky. A vaše druhá polovička má do ruky vryta slova, jež pronesete vy.

Příběh vypráví o osudech jednoho mladíka – Leonarda Howlanda, který již od svého 15. roku hledá svou lásku. Podaří se mu to?

Leonard se jako každý jiný den připravoval do školy. Oblékl si džíny a černé triko, prohrábl si vlasy a celých 5 minut hleděl na své zápěstí. Černým inkoustem se mu tam rýsovala dvě slova. První slovo usazené výše, napsané kurzívou, hlásalo „maminka“. To Leonardovi hledání nedělalo zrovna moc lehké, spousta lidí řekla jako první ze všeho maminka. Leonard ale ne, Leonardovo první slovo bylo „zrcadlo“, koukal tedy na zápěstí každého člověka, co potkal. Chtěl se ujistit, jestli se u nich nepíše zrcadlo. Překvapivě takto narazil již na dvě dívky, ale ani jedna z nich bohužel neřekla jako první slovo maminka.

Druhé slovo na jeho zápěstí – napsané stejně jako slovo nad ním, pouze trochu menší – znělo „nekonečno“. To bylo poslední slovo, které jeho láska kdy řekne, pouze těsně před svou smrtí. Leonard se často obával, jaká budou jeho poslední slova. Chtěl, aby to byla nějaká heroická, smysluplná slova, na která může být pyšný. Tetování se ale nemění, jeho poslední slovo již bylo předurčeno. Doufal tedy, že jeho budoucí přítelkyně nebude muset celý život nosit na zápěstí slova jako třeba „zrcadlo, bobek“. Nebo tak něco.

Po chvilce se ale probral, zavrtěl hlavou a shrnul si rukáv, aby mu tetování neodvádělo pozornost od učení. Nikdy nepochopil co, ale vždy ho něco na tom tetování fascinovalo. Nemohl na to nikdy jen tak přestat zírat.

Připraven do školy vyšel ze svého pokoje, prošel okolo své matky, popřál jí krásný den a už pospíchal na první hodinu. Jeho matka měla štěstí. Její první slova byla ananas a Leonardova otce byla jednohubka. Neměli moc těžké se najít, koneckonců takových prvních slov moc nebylo. Ale Leonard byl uvězněn se zrcadlem a maminkou, což se mu ani trochu nelíbilo.

V klidu přečkal čas ve škole, který většinou trávil se svými nejlepšími přáteli – Georgem a Hughem, kteří ten fakt, že jsou si souzeni navzájem, objevili už zhruba před rokem. Leonard jim to záviděl – dostanou spolu takhle aspoň více času, než on se svou láskou kdy dostane.

Hughovi ale zas až tak nezáviděl, jelikož jeho poslední slova měla být „dupdup“, což Leonardovi přišlo jako doopravdy špatná poslední slova.

Tak jako tak, když se ozvalo zvonění ukončující hodinu matematiky a zároveň jeho poslední hodinu, v rychlosti si sbalil všechny věci a vydal se do nákupního centra, tak jako každý jiný den, aby zkusil najít svou polovičku.

Takhle šel Leonardův každý den, den za dnem, dokud se neblížily jeho 18. narozeniny. Před nedávnem přestal chodit do nákupního centra, místo toho začal chodit do městské Zoo. Učil se totiž na přijímací zkoušky na jeho vysněnou vysokou školu – Honl – a učilo se mu lépe za přítomnosti všemožných zvířat, která byla potichu, než za přítomnosti množství velmi hlučných lidí.

Opakoval si zrovna pravidla Wheitštiny, jeho rodného jazyka, když k němu přikročila půvabná dívka, které mohlo být tak 17.
„Nevadí, že obtěžuju? Mé jméno je April,“ začala nervózně, koukajíc na jeho levou ruku. Leonard jí nevěnoval moc pozornosti, pohled stále obrácený na učebnici.
„Ale nebylo tvoje první slovo náhodou zrcadlo?“ zeptala se nesměle a natáhla k němu svou bledou ruku. Teprve v tu chvíli upoutala Leonardovu pozornost a on zvedl oči od učení. April byla očividně vysoká dívka, s tmavě hnědými, dlouhými vlasy a nejhezčíma zelenýma očima, co kdy Leonard viděl. Po chvilce zírání si ovšem uvědomil, že zírat se nesluší, a sklouzl tedy pohledem k její ruce. První slovo bylo zrcadlo, což se shodovalo s jeho prvními slovy. Druhé slovo bylo „navždy“. Leonardovi se při pomyšlení, že ji možná právě našel, zatmělo před očima.

„Maminka?“ hlesl po chvíli, odkazuje tak na slovo napsané na jeho zápěstí. Dívka pomalu kývla hlavou a pak se samým štěstím rozesmála. Leonardovi to přišlo jako nejkrásnější zvuk, co kdy slyšel. Dívka mu padla kolem krku.
„Tak jsme se asi našli,“ zašeptala mu do ucha v pevném obětí a Leonard se cítil šťastný jako nikdy předtím.
„Už to tak vypadá,“ zasmál se od štěstí Leonard, načež se začala smát i April. A tak tam seděli, objímali se a smáli se rovnou několik minut.

Byl to ale Leonard, kdo se jako první odtáhl.
„Erm, nechtělo by se ti někdy někam zajít?“ zeptal se opatrně a krapet zčervenal. Ještě nikdy předtím nezval nikoho na rande. A už vůbec ne svoji vyvolenou lásku.
„Bude mi ctí,“ odpověděla mu April okamžitě, po tváři se jí linul široký úsměv.