Síla Trojice

Úvod: Znovu jsem se procházel parkem Jiráskovy sady a nechal se unášet zpěvem ptáků. Ovládl mě pocit naprostého uvolnění, pocit naprosté úcty ke zdejší přírodě. Kráčel jsem po upravené cestě kolem stromů a pozoroval jejich majestátnost. Pak jsem dostal impuls, abych se jich dotkl, abych se s nimi více seznámil. Přiložil jsem proto své dlaně na jejich suchou kůru a vnímal jejich energii, která mnou prostupovala. Opravdu jsem cítil něco, co by se dalo definovat jako jejich vlastní energie, jejich zpráva pro mě…

Autor: Stanley Smoker

Kapitola 1

Cestou z parku jsem šel za Šárkou do práce. Dneska končila dříve, tak jsem jí napsal sms, že se pro ni stavím a zajdeme do čajovny.
Na displeji mého telefonu se objevilo: »Dobrý nápad J. Š.«

Čekal jsem před Rosmannem. Když se Šárka objevila, přivítali jsme se dlouhým polibkem, který vystřídalo teplé objetí.
Miloval jsem ji a ona milovala mě. Co více si přát?

„Něco nového, Adame?“ spustila.
„Myslíš v práci?“
„Tak všeobecně.“
„V práci dobrý a jinak mi volal Richard.“
„Innsbruck?“
„Jo, jo.“
„Vše v pořádku?“
„No…“
„… Nenapínej mě,“ šťouchla do mě. „Víš, že to nemám ráda.“
Usmál jsem se a chytl ji za ruku.
„Mluvili jsme asi půl hodiny,“ začal jsem. „Jak jsme byli v Innsbrucku, tak měl v Paříži nehodu, ale dopadlo to dobře…“
Šárka vyvalila oči.
„…pak ho převezli do Rakouska. Ještě před tou nehodou se seznámil s nějakou doktorkou Anee Smithovou a myslím, že se zamiloval. A další překvapení bylo, když se objevil jeho otec.“
„Vážně? A co tak najednou?“ podivila se.
„Vůbec o sobě nevěděli, ale doktorka Smithová mu na něj dala kontakt. Prý se s ním setkala ve Švédsku.“
„Tak to je vážně hustý.“
„Jak říkal děda, lidé se nepotkávají náhodou.“
„Tak to rozhodně,“ pokynula souhlasně hlavou.
„Bylo to hodně náhod najednou. Děda umřel, Richard měl nehodu, setkání s Anee Smithovou, dcerou Paula Smithe, se kterým si dopisoval dědův bratr Otto.“
Úsměv Šárky hovořil za vše. „Ne, to nebyla náhoda.“
Vždyť já vím, prolétlo mi hlavou.

Prošli jsme kolem pošty a pak kolem parku, kde jsme přešli křižovatku a navštívili zdejší čajovnu.
Ještě než jsme vešli dovnitř, zahlédl jsem Markétu.
„Podívejme, kdo tu je?!“ vyhrkl jsem.
Markéta mě uslyšela a její úsměv zářil na dálku.
„Adame, ty tuláku, tebe vidět je v poslední době zázrak,“ spustila.
„Zázraky existují,“ usmál jsem se.
„Ahoj, Markét.“
„Ahoj, Šárko.“
Holky se pozdravily a objaly se.
Totéž jsem udělal i já s Markétou. Byla to moje nejlepší kamarádka a vidět ji zase po dlouhé době mi udělalo opravdovou radost.
„Jsem ráda, že tě vidím,“ poznamenala Markéta.
„To já také,“ dodal jsem. „Jsi tu sama?“
„Jo, jsem,“ odvětila.
„Kde je Klára?“
„Změnila zaměstnání a většinou takhle navečer má ještě sjednané schůzky.“
„A co dělá?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Finančního poradce.“
„Tak to jezdí pozdě domů, že?“
„Někdy ano.“
„Nebudeš žárlit?“
„Já? Blázníš?“
Jemně jsem se usmál. „Jen jsem to zkusil.“
„Tak to ani nezkoušej,“ podotkla se zvednutým obočím. „No a co vy, jak se máte?“
„Jo, dobrý,“ ozvala se Šárka.
„A jak bylo v Rakousku?“ zeptala se Markéta.
„Parádně, tedy co se týče přírody,“ odvětil jsem. „Ale už jsme se několikrát viděli, ne? A ty se ptáš zase na to Rakousko.“
„Asi jsi mi pořádně neřekl, jak tam bylo.“
„Vážně?“ podivil jsem se. „Nebo jsi to zapomněla.“
„Nezapomeň, že to bylo před měsícem a půl.“
„To to letí, co?“ pousmál jsem se.
„Takže dobrý?“
„Ale jo.“
„Ale?“ jukla po mně. Prokoukla mě.
„Umřel mi děda, tak to bylo takové… ehm… měl jsem dost smíšené pocity z toho všeho.“
„Aha, tak to chápu.“
„Ale zvládli jsme to,“ podržela mně Šárka.
„Člověk zvládne hodně,“ dodal jsem.

Vkročili jsme dovnitř. Vyhlédli si stůl u okna a tam jsme se usadili. Sotva jsme dosedli, objevila se u nás obsluha a my si objednali čajík.
„Jak se máš ty?“ zeptal jsem se, když mladá dívka, u které jsme si objednali čaj, odešla.
„Jo, vcelku dobře,“ odvětila. „Teď, jak Klára změnila práci, uvažuji o tom samém.“
„O změně?“
„Dostala jsem nabídku dělat recepční v hotelu Adria.“
„Kde to je?“
„V Praze, u Václaváku.“
„Od kdy?“
„Od října,“ upřesnila.
„Kde jsi k tomu přišla?“ zeptala se Šárka.
„Jeden kamarád se zmínil, tak jsem ho požádala o číslo a hned jsem tam zavolala.“
„A to tě jako hned vzali?“ divil jsem se.
„Kdepak. Měla jsem poslat životopis a hlavně nějaké fotky.“
„Takže, když viděli fotky, řekli ano?!“
„No, byl to chlap, takže řekl: Přijeďte se ukázat.“
„Ty už jsi tam byla?“ vykulil jsem oči.
„Jo, byla.“
„A?“
„Pěkný to tam mají. A šéf byl moc milej.“
„Co jsi měla na sobě?“
„Adame!“ ohradila se Šárka.
„Se ptám, ne?“
„Měla jsem triko a džíny. Šéfík pokukoval,“ usmála se.
„Se nedivím…“ podotkl jsem.
„A opět se tu objevují ty zakořeněné programy, že?“ podotkla Markéta a koukla na Šárku.
Ta jen pokynula hlavou.

Byla to pravda. Hodnotíme druhé podle zevnějšku, a pokud jde o mužskou populaci, jestliže má žena přijatelný vzhled a působivé oblečení, které zakrývá pěkné tělo, má v podstatě vyhráno.

* * *

Po chvilce přinesla obsluha čaj. Každý si nalil svůj nápoj a Markéta začala vyprávět vtip: „Ptá se matka dcery: !Proč si nebereš kalhotky, když jdeš na diskotéku?‘
‚No tak, mami, vždyť ty si také nedáváš špunty do uší, když jdeš na koncert!‘“
Samozřejmě jsme se od srdce zasmáli, až si toho všimli místní, kteří seděli poblíž.
„Tak ten je povedený,“ podotkl jsem.
„Kam na to ty lidi chodí?“ poznamenala Šárka s úsměvem na tváři.
„Jestli se líbil, tak mám ještě jeden,“ ozvala se Markéta.
„Tak povídej,“ vybídl jsem ji.
„Blondýnka podezřívá svého přítele z nevěry. Jde a koupí si revolver. Když se neočekávaně objeví doma a najde svého přítele s rusovláskou, to ji skutečně rozčílí. Sáhne do kabelky, vytahuje zbraň a přiloží si ji ke spánku.
Její přítel vykřikne: ‚Miláčku, nedělej to!‘
Ona odpoví: ‚Zavři hubu, ty seš druhej v řadě!‘“
„Ten je taky dobrý,“ podotkl jsem.
„S blondýnkou znám také jeden,“ přidala se Šárka. „Blondýnka si kupuje nové auto a ptá se prodavače: ‚Prosím vás, je to rychlé auto?‘
‚Samozřejmě, 240 km za hodinu.‘
‚To kecáte, hodina tolik kilometru nemá!‘“
Znovu jsme se od srdce zasmáli.
„Já si teď vzpomněl na takový starý o policajtovi,“ ozval jsem se po chvilce. „Ale nevím, jestli to řeknu dobře.“
„Klidně do toho,“ vybídla mě Markéta.
„Policajt na křižovatce zastaví velké auto a říká: ‚Pane, už vás dneska stavím pošestý a říkám vám, že vám teče chladič! Děláte si ze mě srandu?‘
‚Ne, nedělám,‘ odvětil řidič. ‚Já vám už pošestý opakuji, že jsem kropící vůz!‘“
„No tak ten je luxusní!“ vybuchla Markéta.
Šárka se zasmála a pak se napila svého čaje. To byl signál i pro mě, abych se znovu napil svého oblíbeného Assámu.

* * *

„Včera jsem měla velmi zajímavou příhodu,“ spustila po chvíli Markéta.
„Tak povídej, jsem napnutý,“ vybídl jsem ji.
„Šla jsem večer od kamarádky Petry…“ začala, „která bydlí pod Katovnou. Přes závory do Pokratic, a když jsem přecházela přes koleje, tak jsem měla pocit, že jede v dálce vlak.“
„A nejel,“ zareagoval jsem.
„Nejel. Závory byly nahoře, ale v dálce jako bych slyšela lokomotivu, takovou tu starou z minulého století,“ poznamenala a pokračovala. „Bylo to trochu strašidelný, ale říkala jsem si, že to je jen představa v mé hlavě. Šla jsem dál. Přešla jsem závory a pak najednou jako bych vstoupila do vody a celé prostředí se proměnilo v jezero. Stála jsem na okraji. Vlastně jsem stála skoro deset metrů od břehu, ale bylo mělké. Rozhlížela jsem se kolem, ale nikoho jsem neviděla. Udělala jsem další dva kroky a pak jsem se znovu ocitla v realitě. Zrovna proti mně šel nějaký pár. Koukali na mě divně, ale neřekli ani slovo.“
„Myslím, že pak ano,“ pousmál jsem se.
„To asi jo, ale to mi bylo jedno,“ podotkla Markéta.
„A pak už nic nebylo?“ zeptala se Šárka.
„Ne, pak už nic. V klidu jsem prošla kolem pekárny až k Albertu,“ odvětila.
„Nebyla jsi v kině na Hery Potrovi?“ zeptal jsem se.
„Ne, nebyla,“ zasmála se.
„Ty vlastně na strašidelné filmy moc nekoukáš, že?“
„Ne, to nekoukám. Hledáš souvislosti?“ zeptala se.
„Jo, hledám alespoň nějaké kousíčky něčeho, co by mě přivedlo k tomu, proč jsi měla tuhle příhodu.“
„Někdy nenajdeš nic.“
„Já vím.“
„I know, I know – Já vím, Já vím,“ podotkla Šárka.
„Ááá, tady si někdo oblíbil Atlas Mraků,“ pousmála se Markéta.
„Jasně, super film,“ dodala Šárka.
„Souhlas,“ pokynul jsem hlavou.
Markéta se opět jen usmála a dopila svůj šálek čaje.
„Máme dopito, jdeš hned domů?“ zeptal jsem se.
„Ještě ne, chci se stavit za mámou.“
„A vaši stále odmítají tvůj vztah s Klárou?“
„Máma je v pohodě. Táta se mnou nemluví,“ mávla rukou.
„Jeho problém,“ dodala Šárka.
„Jasně, neřeším to. Důležitá jsem já a nehodlám se zase podřizovat.“
„Zase?“ zareagovala Šárka.
„Ještě když jsem bydlela u našich, tak to byly pořád nějaké přednášky, co se má a co se nemá,“ svěřila se Markéta. „Někdy mě s tím pěkně štval. Občas tam udělal dusno a pak si stejně sedl k počítači a hrál nějakou hru. A máma? Máma seděla u telky sama.“
„Jo, počítače, to je závislost, to mohu potvrdit,“ dodal jsem.
„To je pravda, taky mi trvalo, než jsem tě vykopala ven, do přírody,“ pronesla Markéta. „A myslím, že největší zlom přišel tady se Šárkou,“ ukázala na ni.
Ta se jen usmála a lehce pokynula hlavou.
„Dnes už to vím také. Tyhle moderní věcičky hodně oddělili lidi od sebe,“ podotkl jsem a vstal jsem od stolu.
„A stále oddělují,“ promluvila Markéta.

Když jsme dopili, zaplatil jsem a ukázal na východ. Holky se pousmály a šťouchly do mě. Pousmál jsem se a odcházel jako první. Obě děvčata za mnou.
Před čajovnou jsme se s Markétou rozloučili a vyrazili se Šárkou domů.

Pokračování příště…